WE ARE ALL MAD HERE.

Co se to děje?!

25. května 2013 v 20:02 | Aky |  Moje kecy aneb Na něco si stěžovat musím!
Přestože jsem tenhle článek zařadila do 'Keců', není to jeden z mých typických článků, ve kterých se mi něco nelíbí. Jo, na věci, o které hodlám psát, se mi taky něco nelíbí. A kdybych si to sama neprožila, vůbec bych se o toto téma nezajímala. Určitě o tom každý z nás slyšel, možná si to dokonce i prožil... Šikana. Nejsem jednou z obětí, alespoň prozatím. Přesto se mě to týká víc ne by mělo. Ale možná bych měla vysvětlit, co se to vlastně u nás děje.



"Rád poslouchám. Spoustě věcí jsem se naučil tím, že jsem pozorně poslouchal. Spousta lidí nikdy neposlouchá."
Ernest Hemingway

Víte, jsem takový ten typ, co o přestávkách sedává někde ve třídě a čte si, nebo si na chodbách povídá s menším počtem kamarádek. To znamená, že šikany bych si zřejmě nevšimla - nebývám v centrum dění, ignoruji spolužáky, kteří neřeší nic jiného, než počítačové hry a spolužačky, jenž piští, že se jim rozmazala řasenka. Nejřeším třídní spory, jen tiše pozoruji. Nicméně se stala věc, do které jsem se i já zapojila - a opravdu dobrovolně, jelikož s tím nikdo nic nedělal.
Máme ve třídě... kluka, který dělá problémy, 3/4 zápisů ve třídnici (a že jich není málo) jsou jeho. Na to, že jsme na gymnáziu je to dost špatné, ale (bohužel) onoho kluka zatím nemohou vyhodit. Přesný důvod neznám, ale spolužačky matka učí u nás němčinu, jsou to tedy ověřené informace.
No, všechno to začalo tak nějak potichu, většina lidí si ani ničeho nevšimla, včetně mě. V té době jsem četla jednu strašně zajímavou knížku, kdyžtak... Ale, zase odbočuju od tématu. Těžko se mi to píše, přestože se mě celý příběh týká jen okrajově. Před hodinou ruštiny se to stávalo často - kluk si odchytli jednoho nebo druhého z kluků a praštil ho, jednou, dvakrát, jen tak bez důvodu. Ty dva kluky, co si "agresor" odchytával, si pojmenujeme třeba Adam a Lukáš. (Jména jsou tedy záměrně změněna, jelikož celé je to napsané podle pravdy a - vzhledem k tomu, že odkaz na můj blog mají asi 2 lidé ze třídy - já opravdu nechci, aby z toho kluci měli problémy, a sama je taky nepotřebuju.)
No, Lukášovi se kluci smáli běžně, ať už kvůli zvláštním uším nebo pitomostem. Brali mu věci, ale nemlátili ho. Hlavní problémem bylo, že ho vždy zatáhli do nějakého prů... průšvihu a on to odnesl. Jo, život není fér, to víme, ale ta radost v jejich ksich... obličejích. Nicméně, netýkalo se mě to, nechávala jsem to být. Pak začali to samé provádět Adamovi a Lukáše chvíli nechali být. Adamovi sypadli na hlavu drobky, brali mu věci, jednou před ruštinou ho dokonce zkopali. A on se jednou rozbrečel, utekl někam na chodbu. To už bylo i na mě, pouhého pozorovatele, prostě moc. S kamarádkou jsem nejprve vyhledala učitelku, před kterou jsem neměla nejmenší problém mluvit. A pak už se to všechno jen sypalo na hlavy všech ze třídy...

"Pamatuj, že i ta nejdelší hodina v tvém životě má jen 60 minut." - Sofoklés

Jako třída jsme začali prožívat horší období. Učitelé byli přísnější, učení mnohem víc. Kdo komu mohl věřit? Kdo to zavinil? Nikdo neměl nejmenší tušení, nikdo to nevěděl. Nevím, zda si dokážete představit, co jsme s kamarádkou prožívaly - kdyby kdokoliv věděl, že to my za to můžeme, ukamenovali by nás. Party se rozpadaly, každý 'hrál' za sebe. I když... možná jsem to tak viděla jen já. Největší problém ale nezmizel, zůstal. Adam měl klid, i když občasné poznámky byly. Lukášovi ale ubližovali dál. Učitelé to neviděli, nebo také nechtěli vidět.
Tím tedy (zatím) skončila má snaha o zlepšení třídní situace. Bylo toho na mě moc - ten strach, že si někdo dá dvě a dvě dohromady a pochopí, že to my, tolik učení, čtení knížek,... Proto jde teď blog někam, chvíli po začátku. Prostě jsem žila bez třídního kolektivu, s Verčou, Janou a Janou, Aničkou, Péťou a Mončou. (Chybí tu jedno, jedno jméno. Ale to jméno bude v příštím článku, slibuji.) S Janou jsme se navzájem vždycky podržely a do všeho šly spolu. I přes tohle jsme se dostaly, zvládly to a já jsem jí opravdu vděčná za poporu. A přesto všechno, co jsme si prožily, ve mě zůstalo něco, co chtělo Lukášovi pomoci.

"Nauč se se slzami v očích smát, pohladit se zavřenou dlaní, nauč se rozdat vše a nemít nic. Pak poznáš, že stojí za to žít." - Neznámý autor

Změnila jsem taktiku. Proč se věnovat útočníkovi, jestliže můžeš pomoci oběti? Svou pozornost jsem tedy přesunula z de*ila na Lukáše. Přestože se snažil (a stále snaží) tvářit, že mu to nevadí, ale oči říkají něco jiného. Nevím jak to děláte vy, ale já podle očí smutek poznám. A ty jeho modré tam ten smutek mají velice často... Myslím, že přítelství může někdy pomoci víc, než cokoliv jiného. Dnes už to vypadá lépe a i on má přátele. Nevím, zda by se za něho v nejhorším postavili, zda by ho bránili. Původně jsem sem chtěla napsat popis jedné situace, do které se Lukáš namočil. Byl to pro mě jakýsi zlom, jelikož jsem se za něj poprvé postavila před lidmi. On to sice nepochopil a nenechal si to ode mě vysvětlim, ale to už je na samostatný článek :)
Rozhodně nechci, aby to vzdal a přešel na jinou školu. On má na to, aby dostudoval gympl a šel na vejšku. Má, myslela si kdo chcete. Dokonce jsem zjistila, že v matice je skoro, skoro lepší než já :)

Děkuji tedy za přečtení, přestože je to určitě plné hrubek.


(Pokud Vás zajímá, co jsem poslouchala při psaní článku - Dominika Mirgová - Kým sa chápeme.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama