WE ARE ALL MAD HERE.

SoulMates, část první

28. září 2013 v 7:34 | Aky |  SoulMates
Doobře... Je tu 1. část Soulmates. Eh, krátká, ale o to dřív :) (Kdopak ji tu chtěl, víte někdo? Kentauřisko, nevíš o tom něco?) So, hope you like it, Polka Dots!




Pacientka č. 83
Seděla jsem ve své oblíbené kavárně s knihou v ruce. Jedině tady jsem se cítila v pohodě, nikdo mě tu neznal, nikdo tu na mě nepokřikoval věci jako "Tlustá šprtko, nemáš právo dýchat stejný vzduch jako my!" nebo "Uhni, ani bys neměla žít!". Naštěstí jsem na škole byla poslední rok. A tady v kavárně? Nebyli rodiče, kteří by upřednostňovali mou sestru, zlí spolužáci a ani žádné jiné negativní vlny. Prostě malá tichá kavárnička v zapadlé londýnské uličce. Milovala jsem to tam, nedokázala jsem se těch odpolední vzdát. Takhle jsem jich trávila většinu - v kavárně u knížky nebo za pultem. Pracovala tu i má jediná kamarádka, Beth. Chápala, jaké to ve škole mám, sama na tom nebyla o moc lépe. Byly jsme si navzájem oporou a jedna bez druhé bychom to asi nezvládly.
Ten den tam ale Beth nebyla a já také nemusela pracovat. Všichni jsme se tu znali, pracovalo nás tu jen pár, a tak jsem měla před sebou hrneček s horkou čokoládou a se šlehačkou aniž bych musela něco říkat. Jen jsem se usmála na Elis, blonďatou vysokoškolačku, a nasadila si sluchátka.

Nobody likes you...
Everyone left you...
They're all out without you...
Having fun...

Písnička se ještě ani pořádně nerozehrála, když mě vyrušil jakýsi kluk. Sluchátka jsem položila na stůl a vzhlédla od knížky. Rychle se posadil na protější židli a naklonil se ke mě. Trhla jsem sebou, nesnášela jsem typy jako je on. Namachrovaný blbeček, co si myslí, že může všechno. Mrkal na mě svýma pomněnkově modrýma očima. Na každou jinou holku by to asi působilo, mě to ale nechávalo ledově chladnou. Rukou si prohrábl své blonďaté vlasy a zřejmě si myslel, bůhvíjak není sexy. Zřejmě si vybral špatnou oběť.
"Mohla bys chvilku dělat že mě znáš?" usmál se a já jen protočila oči. Proč bych měla? Už teď mi nebyl sympatický, ani se nepředstavil. Kdybych nebyla tak překvapená, už bych mu pěkně od plic řekla, co si o něm myslím. Tam to bylo mé území, místo, kde jsem si nenechala nic líbit. Než jsem však stihla odpovědět, mluvil dál.
"Prosím, ta holka mě pořád uhání," mrkl. Chtěla jsem si znovu nasadit sluchátka, pustit si další písničku a dočíst knížku, on mě ale nenechal. Jak už jsem psala, nesympatický a ještě začne takovým klišé? Držel mě však za zápěstí a naléhavě se na mě díval. Hned jsem věděla, kterou dívku myslí - zářivě růžové vlasy, zmalovaná jako... ehm, lehká dívka a oblečení na sobě taky moc neměla. Navíc mě propalovala nenávistným pohledem. Pochopila jsem, proč mi už přetím byla povědomá. Byla to jedna z těch holek, co mě ponižovaly před celou třídou, kritizovaly mé oblečení a lepily mi na skříňku nenávisné vzkazy. Vypadalo to, že mě kluk chce dál přemlouvat, ale já ho překvapila.
"Fajn, co přesně potřebuješ?"

Takže, sice kratší, ale už dnes :) Text písně použitý v příběhu je Letterbomb od Green Day.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kentý Kentý | 28. září 2013 v 10:44 | Reagovat

To je vězeň 82., žejo? :)) teda... pacient :D asi mě už z tý 815 jeblo :D Jinak super, jiném další díl :)

2 Aky Aky | 28. září 2013 v 11:02 | Reagovat

[1]: Taky bych řekla, že už ti z tý 815 trochu hrabe :D A kdo ví, třeba to není Pacient 82. ;)

3 Kentý Kentý | 28. září 2013 v 11:15 | Reagovat

[2]: Ale musí to být on! :)

4 Aky Aky | 28. září 2013 v 11:16 | Reagovat

[3]: Ale nemusí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama