WE ARE ALL MAD HERE.

SoulMates, část třetí

5. října 2013 v 20:37 | Aky |  SoulMates
Takže, na nějaký čas poslední část psaná z pohledu Chris. V další části už by těm chytřejším (a i všem ostatním) mohlo dojít, kdo je Pacient č. 82 :) Ano, mám jeden den spoždění, ale zkuste si vymyslet pohádku s Princeznou Feministou, Neviditelným pláštěm, Vlkem a Kapkou Krve, to celé v angličtině. Opravdu, naši angličtinářku musí každý milovat, obzvášť, když na to máme jen víkend. No co, 250 slov, možná to sem pak hodím v češtině, ať se pobavíte, jelikož já se u psaní rozhodně bavila :D
SoulMates for you, Polka Dots.




"Jsem Christine," představila jsem se a úspěšně ignorovala jeho poznámku. Tohle bude ještě hodně zajímavé, napadlo mě. V tu chvilku jsem ani netušila, jak moc.
"Dobře, Christine," zdůraznil mé jméno, "co tu děláš? Jsi mi nějaká povědomá..." Roztomile nakrčil čelo a já se musela usmát. Konečně pustil mou ruku a já si papírový kapesníček, jehož jedna strana byla od krve, pomocí náramků pevně připoutala k ruce. To víte, nedělala jsem to poprvé a nemohla si dovolit žádnou chybu. Stáhla jsem si rukáv až k zápěstí a pevně sevřela jeho okraj. Nechtěla jsem, aby si o mě Daniel myslel, že jsem slabá, labilní šprtka.
"Já bych asi měla jít, někdo tam na mě čeká," zamumlala jsem a doufala, že mi rozuměl. Chápavě podíval.
"Jestli ti to nevadí, půjdu s tebou. Nechci, aby se tam dlouho trápil, ta holka musí být neuvěřitelně otravná."
"Jo, to asi jo..." Pomalu mi začínalo docházet, že situace Danielova kamaráda je dost podobná jako ta má. Náhoda? Ani za nic, na náhody jsem nikdy nevěřila.
Otočila jsem se k umyvadlu a žiletku v něm ležící opláchla vodou. Otřela jsem ji do rukávu a vrázila na její místo za zadním krytem mobilu. ten jsem zastrčila do kapsy a pohlédla zpět na Daniela.
"Můžeme?"
Jen se usmál a podržel mi otevřené dveře. Někoho, kdo by na mě byl stejně milý, jsem dlouho nepotkala. Společně jsme tedy prošli dlouhou tmavou chodbou. Trochu jsem čekala, že mezi lidmi odejde a bude dělat, že mě nezná. Stejně jako všichni ostatní. Neudělal to, první (a rozhodně ne poslední) příjemné překvapení toho dne.
"Nezmínila jsi se, s kým to jsi," podotkl, když jsem se zastavila na konci chodby.
"No jistě, zapomněla jsem. Sedím u stolu s blbcem, který mě celé odpoledne otravoval, nenechal mě vůbec nic přečíst a kvůli kterému mi vychladla čokoláda," štěkla jsem na něj. Přestože byl milý, já taková být nezvládala. Možná proto jsem neměla skoro žádné kamarády.
"Wow, ty zvládáš i souvětí!" Neztrácel optimismus, což jsem tedy nechápala. Proč si by ubližoval, jestliže u něj převažovalo pozitivní myšlení? Zavrtěla jsem hlavou a zamířila SVÉMU ke stolu, kde ten otravný kluk stále seděl. Kdyby odešel, byla bych mnohem raději.
"Gabe?" ozval se Daniel. "To Christine je ta příšerná holka?"
Proč jsem se nedivila? Náhody přece neexistují. A zároveň jsem díky tomu zjistila jeho jméno - Gabe, zřejmě zkrácenina od Gabriel. To ale nic neměnilo na to, že už jsem měla jejich společnosti dost.
"Takže takhle se jmenuješ?" mrkl Gabe. "Hele, kdyby ses zmínila, že vy s Danem..." Nenechala jsem ho však domluvit.
"Neznám ho, právě jsem ho potkala, stejně jako neznám tebe a nemám tušení, o čem jsi tady celé odpoledne mluvil." Všimla jsem si Danielova ublíženého výrazu i toho Gabrielova uraženého, mluvila jsem ale dál. "Oba však sedíte u mého stolu. Ty," kývla jsem na Gabriela, "už můžeš jít, Jess je pryč. A ty jsi kamaráda zachránil, tak proč prostě nevypadneš?" Oči jsem měla přivřené do úzkých škvírek a tón mého hlasu byl skoro výhružný. Kam se poděla má bojácnost, odtažitost a zdánlivý klid? Ten den jsem tyhle vlastnosti zřejmě ztratila a stále je ještě nenašla.
Gabe i Dan něco říkali, ale já je nevnímala, jen jsem naházela všechny své věci do své tašky, vytáhla z ní peněženku a otočila se k nim zády. Došla jsem až k pultu, usmála se na Elis a položila na pult několik mincí. Těsně předtím, než jsem vyšla ven, jsem se naposledy ohlédla na ty dva. Stále tam seděli a vypadali tak... krásně. Nikdy by mě nenapadlo, že budu kluky posuzovat podle vzhledu, ale u nich jsem musela. Neznala jsem je, nevěděla jsem co jsou zač. Ale o jednom z nich jsem se chtěla dozvědět víc.
Odvrátila jsem pohled a vyšla ven. Směr autobusová zastávka, určila jsem si cíl. Musela jsem domů, pokud jsem tedy nechtěla mrznout někde venku. Sedla jsem si na lavičku u zastávky a z tašky vytáhla sešit. Byl trochu pomačkaný, ze stolu jsem ho uklízela v rychlosti. Potřebovala jsem si prohlédnout jeden z obrázků, které jsem džříve kreslila, většinou podle svých snů. Než jsem ale stihla blok otevřít, vypadl z něj nějaký malý lísteček. Sehnula jsem se pro něj dřív, než ho stihl odvát vítr. Bylo na něm jen číslo, já ale přesně věděla, kdo měl, jako jediný, možnost tam papírek vložit. Gabriel. Usmála jsem se. Přestože jsem nikdy nebyla ten typ, co hodně dá na vzhled, Gabrielovi jsem, z nějakého důvodu, věřila...

Pozn.: Na dalším dílu si dám záležet, jelikož vím, že u tohle se dalo napsat lépe :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kentý Kentý | 5. října 2013 v 20:48 | Reagovat

Nééé, to musí být chyba! :D To číslo musí být Daniela! :DD Ty mi to děláš naschvál, že jo? :D Neměla jsem se zmiňovat, že mi je sympatičtější :DD Jinak... neboj, zetra tě dokopu k pokračování :3
btw: Jak to dopadlo s tou feministkou? :D Sežral ten vlk prince? :DD

2 Aky Aky | 6. října 2013 v 14:14 | Reagovat

Jo, sežral :D Dopadlo to tak, jak jsi chtěla ;) A navíc, nikdo neříká, že 82. není Daniel :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama