WE ARE ALL MAD HERE.

Lehce narcistická holka s krví za nehty

24. listopadu 2013 v 20:06 | Aky |  Ze života
Poslední dobou jsem se naučila zapisovat si své myšlenky a nápady do svého poznámkového sešitu. Částečně je to tím, že hodně zapomínám a proto si skoro všechno píšu. Od úkolů přes názvy písniček až po nápady na články a příběhy. To se také projevuje na počtu rozepsaných článků - chystám toho více než stáhám připravit. Takže.. nevím. Rozhodně ale hodlám dopsat na sebe nenavazující sérii o slečně Sound (I Miss you - Halloween). Ale dost tedy keců, další z příběhů slečny Sound - v tomto případě spíš dívky...


Přemýšlím, proč jsem se přátelila s falešnými lidmi, kterým na mě nezáleželo. A proč s takovými lidmi stále udržuji kontakt, byť omezený. Je to kvůli tomu, že vzpomínky nemizí? Že mám v mobilu desítky fotek, na kterých se objevují i ti falešní přátelé? Protože i přes to všechno mi na těch lidech záleží? To všechno ale nezmírní tu bolest při zjištění, že se vám "přátelé" za zády smějí...
Sedím ve druhé lavici vedle své opravdové kamarádky. Má mě ráda tolik, jako já ji a nemá žádné přátele plné nenávisti. Neobklopuje se falešnými lidmi a to ona ve mně našla to špatné a pomohla mi se většiny z temnoty zbavit. Ne ti, na které jsem spoléhala. Přestala jsem se stydět za lidi, kteří mi věří. Asi jsem se změnila a nejenom v tomto. Může někdo vidět i tu psychickou změnu?
Učitelův výklad jsem už dávno přestala vnímat, dějepis pro mne nikdy nebyl problém. Na základě výkladu si zapisuji nápad na příběh a broukám si melodii písně 'Blood in my Eyes'. Hodina končí a já se zvedám z lavice a usmívám se na svou kamarádku - spolusedící.
V zrcadle, okolo kterého procházím, mohu spatřit možná až příliš nesebevědomou dívku ve vytahaném červeném tričku s vrahem z hororu Scream, které jako by jí bylo o číslo větší. Původ trička neznámý - možná ho její bratranec někde ukradl nebo dostal. Kruhy pod oči jsou tmavě fialové a pupínek na bradě vypadá dost odpudivě. Na levém zápěstí se jí houpe několik náramků - z bavlnek nebo čehosi podivného - a jedna jediná černá gumička. Vlasy má sestříhané do podkovy, původní barva je těžko určitelná. Jsou tak krátké, že by si je gumičkou zřejmě nestáhla. Ta holka mi ale nikdy nepřipadala jako já, v zrcadle bych viděla cizí osobu. Proto se raději otáčím na druhou stranu - zrcadla jsou věci mnohem ďábelštější něž já, a to už je co říct. Nepotřebuji si dokazovat to, že jsem mrcha takovými činy, jako je sedávání u bitch stolu. Moc dobře to vím. Zneužívám výhod ve svůj prospěch. Nikdo mě nepomlouvá tak, abych se to dozvěděla. Já vím, že mě pomlouvají, ale to je přirozené. Pomluvy znamenají závist a nenávist. A od nenávisti je k lásce je kousek, ne?
Nenávidím to, čím před lidmi jsem. Nesnáším pohled na samu sebe v zrcadle. Už tolikrát jsem chtěla uniknout pryč, ale nemám na to. Ať jsem na tom sebevíc špatně, nikdy jsem to neudělala. Možná jsem srab - je mi to jedno. Prý žijeme jen jednou a byla by škoda zahodit budoucnost. Přemýšlela jsem nad tím, často. Ale není sebevražda tím nejsobečtějším činem? Takový člověk ublíží všem okolo, těm kteří ho znají. Zároveň může také dohnat ke zhroucení člověka, jenž ho nalezne. A já udělala v životě už příliš zlých věcí na to, abych si něco takového mohla dovolit. Možná je někdy lepší vydržet všechnu bolest a čekat na západ slunce. Na chvíli, kdy dokážeme ovládnout vše, co se nám zamane...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama