WE ARE ALL MAD HERE.

Protože život jde dál...

1. února 2014 v 20:06 | Aky |  Moje kecy aneb Na něco si stěžovat musím!
Jen několik dalších vět.
Já se jen snažím přežít v tomhle světě, kde nic není v pořádku, ale nikdo to nechce vidět. Ráda bych to ukázala i dalším lidem, ale... Nejsem osoba, která dokáže přesvědčit lidi. Nemám na to hlas, tvář, úsměv,... Mám jen své myšlenky, fix, kus papíru a slova a písmena. Psaná písmena jsou jediné zbraně, kterými hodlám bojovat. Protože přestože je tohle příšerná doba, v minulosti byly i horší. A věci, které teprve přijdou, budou mnohem děsivější. Že mi nevěříte? Já ve své instinkty věřím a i přes vše dobré, co se snažím vidět, ty věci nechci zažít...


"Překážky se stavějí do cesty lidem obyčejným proto, aby se z nich stali lidé neobyčejní." (Paul Jeffers)

Často se cítím odstrčená, opuštěná, nepochopená. Mívám pocit, že nezapadám do tohoto světa plného falešných přátel s neupřímnými úsměvy. Dostávám se na úplné dno, a i tam mne někdo bolestivě nakopne. Chci před vším utéct, ale stojím na místě. Když křičím, má matka si myslí, že zpívám. Hudbu mívám nahlas - ne proto, abych nikoho neslyšela já, ale aby nikdo nemohl slyšet mé myšlenky. Na venek se snažím vypadat co nejoptimističtěji, no moc se mi to nedaří. Děkuji lidem, kteří mě drží nad vodou, protože díky nim i já mohu pomoci zase jiným...
A přes to všechno - když spadnu, vstávám. Vždy. Někdy mi to trvá a já nemohu najít jediný důvod, proč vstát. Ale i tak to vždy udělám a pokračuji ve své cestě. Protože i když jsem se nechtěla narodit, jsem tu - a nehodlám svůj život zahodit. I kdybych byla ten nejnepříjemnější a nejopuštěnější člověk na světě, stejně by má úloha v Knize Života byla stejně důležitá jako úloha těch, kterým se vše daří.
Nikdy nevíme, co se stane zítra. Můžeme najít svou osudovou lásku či přijít o vše, na čem nám kdy záleželo. Vím, život není jako v pohádkách a spoustu z nás se toho šťastného konce nikdy nedočká. Ale všichni jsme důežití, nenechme si od nikoho namluvit, že jsme jen omyl, zbyteční, nepotřební... Nejsme. Já jsem tu z nějakého důvodu, stejně jako ty, tvá kamarádka, její přítel nebo kdokoliv další, koho potkáš na ulici. "Už nikdy si od nikoho nenechám namluvit, že jsem nepotřebná a ošklivá!" Tuhle větu si opakuju každý večer, zkuste to. Řekněte si tu větu teď nahlas a zkuste tomu uvěřit. Nikdo z nás takový není. Každý má své osobité kouzlo, všichni jsme tu. A i to je takový malý zázrak.
Ne každý najde své štěstí, ne každý má dost síly na to, aby se po pádu znovu zvedl a pokračoval. Avšak i ten člověk něco znamená, možná jako pád pomůže jiným lidem, kteří se díky tomu zvednou a budou žít dál. Tak, jako já mohu někoho něčemu přiučit, on může pomoci mně. Kdybychom žili každý sám, izolovaní od všech ostatních, ušetřilo by nám to spoustu bolesti. Přišli bychom však o radost, lásku a možná i smysl života.
Jednou budu tím, kým chci být. Bude to trvat ještě spoustu let, stát spoustu úsilí. Může to bolet, prožiji ještě spostu zklamání. To je normální, přirozené. Jde o to věřit. Je jedno v co - v nějakou vyšší moc, Knihu Života, v jakéhokoliv Boha nebo bohy. Nebo si vymyslete něco svého, vlastního, co vám pomůže a bude směrovat vaše kroky správně. Ať je to třeba růžový trojrožec nebo tyrkysový lenochod! Když budeme věřit, že nám něco pomůže dokázat to, co chceme a budeme věřit ve své schopnosti, nic není nemůžné. Věřil by někdo, že se Marku Zuckerbergovi podaří vytvořit tak úspěšnou sociální síť? V úspěch Facebooku moc lidí nevěřilo, ale teď? A to je jen jeden z mnoha... Vaše cíle nemusí být tak velké, stačí začít něčím malým - povede se mi zkouška, na kterou jdu příští týden a udělám pro to vše. Když přípravě věnujeme dostatek času a nepřipustíme si, že se nám to nepovede, vše dopadne dobře. Jistě, není to úplně takhle jednoduché.... Avšak opravdu to pomáhá, nejen mě, ale i lidem v mém okolí.

"Jsme to, co předstíráme, že jsme. Tak si dejme dobrý pozor na to, co chceme předstírat."

A proč to vlastně píšu? Protože tohle je jedna z mála věcí, které mi pomohou se sebrat a jít dál. Tímhle si utřídím myšlenky. Ujistím se, že to, co dělám je to, co chci dělat a co si myslím, že je správné. Tehle článek je tu proto, abych si uvědomila, že i ve slepé uličce se dá najít možnost úniku. Jistě, naložila jsem na sebe příliš velkou zázěž, vím to. Prostě nemám šanci stihnout všechno. Potřebovala jsem si uvědomit, co je pro mne důležitější, co opravdu chci já, ne ostatní. A vím, že chci studovat dál a jsem ochotná kvůli tomu obětovat některé věci, které jsou důležité pro mé kamarádky. Začnu teď dělat věci pro sebe, ne pro ostatní a budu doufat, že to i jiným bude prospěšné. Protože když si hraji na někoho, kým být ani v nejmenším nechci, není to správné.
To, co jsem chtěla tímto článkem říct je, že ani ve chvíli, kdy se nám může zdát nepředstavitelné jít dál, není vůbec nic nemožné. Je důležité pokračovat, protože život máme jen jeden a zahodit ho by bylo smutné. Žijeme v době, kdy smíme říct svůj názor třeba celému světu, můžeme se stát tím, kým chceme. Každý máme předpoklady k tomu, stát se Někým a je jen na nás, jak s nimi naložíme. Může to být těžké, vím. Spostu našich snů se během cesty za nimi rozbije. Střepy ale přinášejí štěstí, ne?

"Už nikdy si od nikoho nenechám namluvit, že jsem nepotřebná a ošklivá!"
"Mohu dokázat vše, co chci. Stačí jen věřit."
"Jsem Někdo, stejně jako ty, on, ona nebo kdokoliv jiný. Můžu říct svůj názor a být kým chci."

Děkuji, moc to pro mě zanmená :')

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama