WE ARE ALL MAD HERE.

Březen 2014

May death never stop you

22. března 2014 v 20:06 | Aky |  "Žít hudbou byl můj sen.."
Nedokážu se vzdát psaní ani blogu. A to už konečně zase píšu! Jenže to nejsou věci, které by měl vidět někdo kromě mne. Nemám tedy nejmenší tušení, jestli se tu v nejbližší době něco objeví. Možná až (jestli?) se dostanu přes tohle období, ty myšlenky, které jsem za několik posledních týdnů sepsala, se tu objeví. A tohle vlastně ani neměl být článek, nemělo to být nic. Jen další nic v mém životě. Slibuju (a to hlavně sama sobě), že nejpozději začátkem dubna tu bude článek, protože ten si prostě nedokážu odpustit. Vlastně už ho mám skoro sepsaný - tenhle duben bude sakra významný měsíc. Taky sem, pokud to někdy dopíšu, hodlám přidat jednu fanfiction... Vím, příběhy nejsou vlastně nic pro mne a většina věcí z toho co píšu nemá žádný děj, jenže tohle je něco, co jsem musela napsat. Řekněme poslání? :D
A když už se konečně dostávám k tématu, o kterém jsem chtěla mluvit, mám na vás jedno otázku. Který Killjoy ví, co je dnes za den? Věřil by někdo tomu, že už je to jeden rok? Dlouho jsem přemýšlela, kterou z písní mám k tomuto článku přidat a ani teď nejsem tak úplně rozhodnutá. Doslechla jsem se však o jakési "Killjoys akci", při které chtějí u 'Welcome to the Black Parade' dosáhnout rekordu v počtu shlédnutí. Tak proč se nepřidat?


To ale neznamená, že sem dokážu přidat pouze jedno video. Myslím, že každý by od nich měl znát ještě minimálně dvě následující písničky...

I'm Not Okay (I Promise)

Fake Your Death

Zakončeme tedy písní Fake Your Death a přemýšlejme... Protože oni tu pro nás budou, dokud je my sami nenecháme odejít. Dokud nevyrosteme a nezapomeneme na hudbu, kterou jsme jako dospívající poslouchali a která nás držela nad vodou. A za nějakých těch deset, patnáct let občas uslyšíme nějakou z jejich písní v rádiu a řekneme si něco ve smysli "Tohle jsem kdysi poslouchal/a, to byly časy," a na všechny ty stavy bezmoci a šílenství zapomeneme. A teď, i když už spolu nehrají, stejně posloucháme jejich hudbu, usmíváme se nad fotkami Franka s Geem, sledujeme všechny klipy k jejich písničkám,... Stále tu jsou pro nás. Jenom ne dohromady. A některý Killjoy by snad chtěl, aby jejich hudba zpopovatěla a zmizelo z ní to kouzlo?
V pondělí vychází album "MAY DEATH NEVER STOP YOU" i s Fake Your Death. Nezapomeňme, ale žijme dál.

Se mnou jsi v bezpečí

15. března 2014 v 21:06 | Aky |  Moje malé slohovky
Šero. Měsíc. Vítr tancoval temným městem. Většina světel v oknech zhasla už před několika hodinami. Přesto ale ulicí, ve které brzy zhasnou poslední lampy, spěchala mladá dívka. Na první pohled vypadala celkem sebejistě. Rázným krokem procházela jednou z nejopuštěnějších ulic města. Ve tmě byla jen sotva vidět. Její krátké hnědé vlasy měla schovány pod pletenou čepicí tmavé barvy, tělo zahaloval dlouhý černý kabát. Jedinou věcí, jež by mohla kohokoli na této pozdní chodkyni zaujmout, byly její oči. Málokdo je mívá tak světlé a jasné, bez jiných barevných příměsí.
Avšak kočka, krčící se mezi ploty a vyčkávajíc než narušitel odejde, nebyla jediným tvorem, který dívku postřehl. V jedné z mnoha slepých uliček v Krátké ulici - které krátkou snad nikdy nebyla - stál mladík. Jeho oči už dívku nějakou dobu sledovaly, avšak on nevěděl, že Modrooká jeho pohled už dávno vycítila. Nebyla tedy tak klidnou, jak vypadala. Znovu se rozhlédla, ale neměla nejmenší tušení, odkud a kdo ji sledoval. Snažila se vypadat jako by se nic nedělo, vždyť onen pozorovatel mohl být jen obyčejný obyvatel jednoho z bytů v této ulici. Jenže Modrooká dívka věděla. Kdo jiný by v tak netypickou hodinu kráčel Krátkou ulicí - která snad ani nikdy nikam nevedla? Mladík stále postával v uličce, Modrooká šla - a směr nezměnila, stále se blížila k němu.

Deset kroků. Pro někoho z nich možná posledních...
Devět... Osm...
Mladík, shodou náhod - vlastně, na náhody nikdo z přítomných nevěřil - také Modrooký, se zhluboka nadechl.
Sedm... Šest...
Dívčin pohled se zatoulal k jedné z mnoha uliček, které nekončily a zároveň ani nikam nevedly.
Pět...
Díky tmě byl Modrooký dobře schován, Modrooká ho nemohla vidět.
Čtyři...
I tak ale něco tušila. Bála se a tentokrát pro to měla dobrý důvod. Neměl se ale bát spíše on?
Tři...
On byl nervózní jako čtvrťák těsně před maturitou. Nikdo by to do něj neřekl. Nebyl - nebo nechtěl být? - tím tichým chlapcem, kterého si nikdo nevšímal. Nemohl si dovolit pochybovat, někdy totiž není cesty zpět. A i toto je jeden z těch případů.
Dva...
Modrooká už nepochybovala. Doufala, že . Možná opravdu věděla a proto přidala do kroku.
Jedna...
On doufal, Ona doufala. Ti dva toho měli tolik společného a přesto o sobě vůbec nic nevěděli, ať už si mysleli cokoliv. Nechápali logiku toho druhého, přesto byli jiní a stejní.
Teď!


V uličce se ozval šramot a Modrooká se otočila směrem, ze kterého tušila pohyb. Modrooký udělal krok vpřed a světlo lampy lehce dopadlo na jeho tvář. Jestliže předtím si nebyl ničím jistý, teď už se uvnitř pomalu hroutil. Navenek však vypadal celkem sebevědomě. To Modrookou čekalo poslední překvapení. "Nicku," zamumlala a ruce sevřela v pět tak, až se jí nehty zarývaly do dlaní. Čekal tam na ni? Věděl, kam a proč v noci chodívá? Do očí jí vyhrkly slzy. Nechtěla to dělat, cítila se pak tak... Nečistá.
On celou dobu tušil, že to Modrooká bude tou "náhodou" chodkyní. Vždyť přesně to po něm Osud chtěl, nebo ne?
Ani jeden z nich nechtěl nic udělat. Ona znala jeho - On znal ji. A to více než dobře, vždyť tato dívka byla jedinou osobou, na které mu kdy záleželo. A Modrooká mu věřila, i když jí instinkt říkal něco jiného. Nejspíše největší - a poslední - chyba jejího života.

S lidmi je vlastně docela zábava. Jsou tak snadno zmanipulovatelní a naivní! Kdo ví, jaká bude moje další oběť. Co třeba ty?
Osud.

Info, další obrovská omluva a písnička

4. března 2014 v 20:06 | Aky |  Blog a vše o něm...
Omluvám se. Vím, že informační články nikoho nezajímají a nejsem jednem z lidí, který by je musel psát pořád - možná. Jenom se teď stalo tolik věcí a já mám v reálném životě opravdu nepořádek. Nemám tušení, co by se mohlo zítra (pozítří, ještě den potom, příští týden,...) stát. A co bude dál? Možná už na blog nebude čas - nebo naopak toho času bude až moc. Uvidíme - uvidím. Doufám v nejlepší, věřím. Protože lži... Lži jsou něco, co se ne vždy dá odpustit. A já nevím, jak dlouho ještě dokážu o něčem takovém lhát...

Nicméně, tady je písnička pro všechny, kteří si tohle přečtou. A že jich (vás) mo nebude, co? Omlouvám se lidem, kteří mi věřili. Děkuji těm, kteří mi otavřeli oči. omlouvám se čtenářům, přestože je to neomluvitelné. Děkuji vám, co jste tu a právě čtete. Protože s tímhle blogem se rozloučit nedokážu a mrzelo by mne, kdyby SoulMates zůstaly nedokončené a nezveřejněné. Slíbila jsem, že do letních prázdnin to dopíšu a zveřejním. Slíbila jsem, že dodělám Krabicoidního Humanoida. A já sliby plním, jen mi to někdy trvá moc dlouho...

Už jen... Lived A Lie od You Me At Six, protože pro tuhle anglickou kapelu mám teď tak trochu slabost...


Jistě, nejspíše mraky překlepů a teček. Poslední krok, poslední omluva, poslední sbohem.

Podvedená, Opuštěná a Zapomenutá

1. března 2014 v 20:06 | Aky |  Moje malé slohovky
Nom, dneska bez dlouhých úvodů a všeho okolo, protože nemám moc času. (Ale kdy já čas mám?) Poslední dobou se toho na mne sype docela dost a já prostě nevím, co mám dělat. Když školu sotva stíhám teď, co budu dělat příští rok? Protože jestli dostaneme stejné (nebo horší) učitele, můžu to rovnou zabalit.
Nicméně, tohle jsou takové tři prapodivné básničky, které jsem napsala na únorové odpolední procházce se psem. Byla mlha a já šla dál něž bych měla. Co víc by ode mne kdo čekal? Je to jenom pár pocitů, které jsem vyzvracela na papír...

Podvedená
Řekni mi všechno?
Je ti to jedno
Nazvals mne běhnou,
jdi o dům dál.

***

Opuštěná
Poslední šípky
na zmrzlých keřích
tak jako já
úplně jiní.

Stojí tam, hledí
kamsi do dáli
Jen já mám pocit,
že mne hlídají?

Kopce se halí
do mračných šatů,
vidíme spolu
znamení zlých mraků.

Černý a bílý,
jak ty a já,
nejsi ten milý,
já nejsem já.

Kráčím vstříc mlze
ke svému snu.
Asi to nelze -
- konec tunelu.

Poslední krok.
Poslední slza.
Poslední omluva.
Poslední ráno.

***

Zapomenutá
uprostřed polí.
Jen ty a já,
už žádné my
tolik to bolí...