WE ARE ALL MAD HERE.

Se mnou jsi v bezpečí

15. března 2014 v 21:06 | Aky |  Moje malé slohovky
Šero. Měsíc. Vítr tancoval temným městem. Většina světel v oknech zhasla už před několika hodinami. Přesto ale ulicí, ve které brzy zhasnou poslední lampy, spěchala mladá dívka. Na první pohled vypadala celkem sebejistě. Rázným krokem procházela jednou z nejopuštěnějších ulic města. Ve tmě byla jen sotva vidět. Její krátké hnědé vlasy měla schovány pod pletenou čepicí tmavé barvy, tělo zahaloval dlouhý černý kabát. Jedinou věcí, jež by mohla kohokoli na této pozdní chodkyni zaujmout, byly její oči. Málokdo je mívá tak světlé a jasné, bez jiných barevných příměsí.
Avšak kočka, krčící se mezi ploty a vyčkávajíc než narušitel odejde, nebyla jediným tvorem, který dívku postřehl. V jedné z mnoha slepých uliček v Krátké ulici - které krátkou snad nikdy nebyla - stál mladík. Jeho oči už dívku nějakou dobu sledovaly, avšak on nevěděl, že Modrooká jeho pohled už dávno vycítila. Nebyla tedy tak klidnou, jak vypadala. Znovu se rozhlédla, ale neměla nejmenší tušení, odkud a kdo ji sledoval. Snažila se vypadat jako by se nic nedělo, vždyť onen pozorovatel mohl být jen obyčejný obyvatel jednoho z bytů v této ulici. Jenže Modrooká dívka věděla. Kdo jiný by v tak netypickou hodinu kráčel Krátkou ulicí - která snad ani nikdy nikam nevedla? Mladík stále postával v uličce, Modrooká šla - a směr nezměnila, stále se blížila k němu.

Deset kroků. Pro někoho z nich možná posledních...
Devět... Osm...
Mladík, shodou náhod - vlastně, na náhody nikdo z přítomných nevěřil - také Modrooký, se zhluboka nadechl.
Sedm... Šest...
Dívčin pohled se zatoulal k jedné z mnoha uliček, které nekončily a zároveň ani nikam nevedly.
Pět...
Díky tmě byl Modrooký dobře schován, Modrooká ho nemohla vidět.
Čtyři...
I tak ale něco tušila. Bála se a tentokrát pro to měla dobrý důvod. Neměl se ale bát spíše on?
Tři...
On byl nervózní jako čtvrťák těsně před maturitou. Nikdo by to do něj neřekl. Nebyl - nebo nechtěl být? - tím tichým chlapcem, kterého si nikdo nevšímal. Nemohl si dovolit pochybovat, někdy totiž není cesty zpět. A i toto je jeden z těch případů.
Dva...
Modrooká už nepochybovala. Doufala, že . Možná opravdu věděla a proto přidala do kroku.
Jedna...
On doufal, Ona doufala. Ti dva toho měli tolik společného a přesto o sobě vůbec nic nevěděli, ať už si mysleli cokoliv. Nechápali logiku toho druhého, přesto byli jiní a stejní.
Teď!


V uličce se ozval šramot a Modrooká se otočila směrem, ze kterého tušila pohyb. Modrooký udělal krok vpřed a světlo lampy lehce dopadlo na jeho tvář. Jestliže předtím si nebyl ničím jistý, teď už se uvnitř pomalu hroutil. Navenek však vypadal celkem sebevědomě. To Modrookou čekalo poslední překvapení. "Nicku," zamumlala a ruce sevřela v pět tak, až se jí nehty zarývaly do dlaní. Čekal tam na ni? Věděl, kam a proč v noci chodívá? Do očí jí vyhrkly slzy. Nechtěla to dělat, cítila se pak tak... Nečistá.
On celou dobu tušil, že to Modrooká bude tou "náhodou" chodkyní. Vždyť přesně to po něm Osud chtěl, nebo ne?
Ani jeden z nich nechtěl nic udělat. Ona znala jeho - On znal ji. A to více než dobře, vždyť tato dívka byla jedinou osobou, na které mu kdy záleželo. A Modrooká mu věřila, i když jí instinkt říkal něco jiného. Nejspíše největší - a poslední - chyba jejího života.

S lidmi je vlastně docela zábava. Jsou tak snadno zmanipulovatelní a naivní! Kdo ví, jaká bude moje další oběť. Co třeba ty?
Osud.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 *Michelle* *Michelle* | Web | 1. června 2014 v 13:54 | Reagovat

...osud nebo náhoda?...

2 Aky Aky | Web | 1. června 2014 v 16:15 | Reagovat

[1]: Náhoda neexistuje, náhoda je převlečený osud.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama