WE ARE ALL MAD HERE.

Květen 2014

SoulMates, část devátá

27. května 2014 v 19:06 | Aky |  SoulMates
No jo, taky se mi tomu nechce věřit. Vždyť předchozí díl jsem zveřejnila v polovině února. Jenže věřte tomu nebo ne, stalo se toho opravdu moc. Nicméně, v papírové podobě mám už SM téměř dopsané a nechce se mi věřit, že jsem tuhle část prostě nepřidala, když ji mám už více než měsíc téměř přepsanou. Omlouvám se tedy - a komu to vlastně? Nejspíše sama sobě, protože sebe jsem zklamala nejvíc. A taky lidem, na které jsem kvůli spoustě maličkostí teď dlouhou dobu kašlala...
Hope you like it, Polka Dots.


#1 - Květen

24. května 2014 v 20:20 | Aky |  "Žít hudbou byl můj sen.."
Poslední dobou je to se mnou těžký, já vím. Jednou jsi nahoře, jednou dole - tak se to říká, ne? Nicméně mě opravdu štve má vlastní lenost a to, že se blogu vůbec nevěnuju. SoulMates mám skoro přepsané, jen opravit chyby a očíslovat kapitoly, takže by se to tu mohlo objevit brzy. Než se k tomu ale dostanu, mám tu něco trochu jiného a nového. Jelikož se snažím udržet si alespoň nějaký hudební přehled a hlavně nerada poslouchám stále stejné písničky dokola (snad kromě Green Day a Sum 41, jelikož jejich písně si mi nikdy neoposlouchaly), přibližně jednou měsíčně si stáhnu (vážně, vážně mě to štve, ale nemám tolik peněz na to, abych si mohla kupovat všechna ta CDčka, která poslouchám...) nějaké další písničky. No a rozhodla jsem se to přidávat i sem, jelikož si to stejně zapisuji a děsí mne prázdnota na tomhle blogu. A tentokrát tenhle projekt neukončím dřív, než s ním budu spokojená.
Takže, moje květnové přírůstky - co si o nich myslíte? :)

There's an answer, somewhere in the sky...

2. května 2014 v 20:06 | Aky |  Ze života
Já jenom vím, že jsem. Jsem jenom zmatené holka, která dokáže žít okamžikem a pak se někde (snad za hranicí viditelnosti) sesune k zemi. Snažím se, vážně. Chybuji. Věřím. Žiji. Pokračuji. A o tomhle by měl být ten život, který všichni vychvalují?

"But the truth is that I see
Why you say that 'it's hard to be me'"


Dejte mi pár dní. Týden. Měsíc. Prostě mi, sakra, dejte trochu času na to, abych se s tím vším mohla nějak vyrovnat. Protože to není lehké, věřte mi. Vím, že spoustu z vás na tom není o moc líp. Že tenhle blog asi nebudou číst lidé, kteří mají v životě pořádek. A proto si myslím (a doufám), že to chápete...
Omlouvám se za to, že tu nic není. Nic rozumného, nic k chápání. Jen jsem se ztratila ve svém životě a nemůžu najít směr, kterým jsem šla. Nedokážu teď napsat nic víc než nějaké pocity, ale SM by mělo být brzy. ('Ale mami, jak dlouho je brzy?' 'Je to kratší doba než věčnost, zlatíčko...')