WE ARE ALL MAD HERE.

Červen 2014

#2 Červen

29. června 2014 v 20:06 | Aky |  "Žít hudbou byl můj sen.."
Poslední dobou jsem trochu aktivnější, než bych do sebe řekla - jeden článek týdně, to není špatné, ne? Je to sice především tím, že mi opravdu sedla témata týdne, ale to ani trochu nevadí. Chtěla bych, alespoň přes tu část prázdnin, kdy budu doma, udržet tohle tempo. Konečně zase píšu něco nového, píšu věci, které mě baví.
Zase jsem odbočila od tématu... No, tohle jsou písničky, které mám pod playlistem "Červen". Tak snad vás alespoň některé zaujmou tolik, jako mne :) (A ano, vím, tenhle článek je tu pozdě...)

Říkej mi třeba Milášku, Alice nebo Danieli

22. června 2014 v 12:30 | Aky |  Moje malé slohovky
Oh, opravdu nevíš, kdo je tohle? Nemáš se čeho bát, zrcadla ti neublíží... Tedy do té doby, než se rozbijí. Jen se podívej, no tak. Nevíš, co jsem zač? Říkej mi třeba Milášku, Alice nebo Danieli. Nazvi mě třeba Míšou, Billiem nebo... Terezou? Co kdybys mi říkala Terezo? Nemusíš mi dávat tak podřadnou přezdívku, jako je Tvor. Je to hloupé, neoriginální a nepřesné. Vlastně neexistuji, uvědomuješ si to? Kdybys byla dost silná, zbavila by ses mě. Jenže ty mě máš ráda, líbí se ti tahle bolest a jsi tak moc, snad až příliš, slabá.
Jsem ty, tvé nejčernější já a zároveň to nejlepší, co v tobě je. No tak, jenom mě nazvi takovou, jaká jsem. Máš proti tomu něco? Uh, no jistě, já zapomněl... Nebo zapomněla? Ty už taková přece nejsi, že? Nebo se mýlím?

"Chci mnohem víc, než potřebuji,
už nevím, co je skutečné."

Jen jedno děvče, hroutící se pod psychickým nátlakem. Kdo ví, co je opravdové? Pro kohokoliv jen další anonymní tvář v davu lidí, ztracenou v nezájmu okolí.

Kampak to zase utíkají tvé myšlenky, zlatíčko? Neboj se, už tě nikdy neopustím. Jen mě nech, abych tě objala. Jsem tvá, vzpomínáš? Jsem jenom ty, nic víc... a ani nic míň. Jsem na tvé straně, vždycky budu. Život je jako hra, rozumíš? A nezáleží na tom, jak jsi ji hrála. Záleží jenom na tom, jaké máš možnsoti a kterou z nich si vybereš. Minulost už je pryč, víš? Jsi tu jen ty... a já, já jsem tu stále...

"Kdo jsem?
Jsem to já?"

Jen jedna z(a)tracená duše. Osoba, tisknoucí si ruce na uši, dofajíc, že by to mohlo pomoci. Jenže některé věci nikdy neochází a jak náš Tvor slíbil, její hlavu už neměl nikdy opustit. A přesto dělala jednu chybu za druhou. Tou největší bylo, že se ohlížela zpátky.

Hráč musí hrát podle pravidel, chápeš? Snění, to je zadarmo, není to hřích. Ale tobě ty hříchy ani tolik nevadí, že? Nebo se pletu? Vlastně ne, já se nikdy nepletu, já jen vtipkuji. Škoda, že můj humor nechápeš, broučku... Ale až to bude nejhorší, napiš to. O sobě, o ní.. tedy, o něm. O vás a víš co? Popiš tam i mě. Jsem krásná? Hubená? Nebo tlustá... Tak jako ty? Hah, neutíkej přede mnou, neutečeš!

"Není to tak, jak to vypadá."

Tělo bez duše, duše bez těla. Kdo s tím co nadělá? Jsou věci, bez nichž by váš život nemohl být a je dost možné, že pro onu osobu byla přesně takovou věcí Tereza. Nebo Tvor, Daniel, Alice..?

Oh, tady jsi. Copak, bála ses, že ses mi ztratila? Už zase si nevzpomínáš, kdo jsem... Neboj, já se ti připomenu, jen se podívej, otevři ty oči. Copak tě to nebolí? Víš, jenom se ti snažím pomoci. Kdo je v zrcadle? Není to Alice, ty to víš. Ne, ani Daniel to není. Jsi to ty... Jsem to já.
No tak, dobře, mohu se ti znovu představit. Že jsi to ty, můžeš mi říkat Milášku, Alice nebo Danieli. Ale... To ty jsi mi vždycky říkala Terezo. Věděla jsi to, předtím... Škoda jen, že už ti moc času nezbývá. Nejspíše jsou to jen pár řádků, přesně tolik, kolik jich zbývá do konce článku. Příště na sebe dej pozor, ano?
Myslím to s tebou dobře, uvědomuješ si to? No tak, prostě to udělej, jenom to trochu zabolí a... všechno bude v pořádku.

"Bylo mi řečeno, že snění je zdarma.
Myslím, že půjdu spát..."

Jedna dívka, která zemře. Další osoba na seznamu. Všichni jsme stejní, každý v sobě máme takového Tvora. Jen ne každý ho nechá vyhrát. A ty jsi mě nakonec vyhrát nechala, viď? Každý jsme sobě samotnému svým největším nepřítelem.

Lehce inspirováno knihou 'Alenka v kraji divů a za zrcadlem', text v úvozovkách je z písně Voices od Alice in Chains.
A já, já jen chci být sama sebou, nebýt další na seznamu. Jenže ono je to fakt těžký, víte?
Těžký je nebýt na seznamu, těžký je zbavit se Tvora. Ale ne nemožný.
A všímáte si?
Alenka/Alice je v poslední době jedno ze jmen, které mě pronásleduje...
A to i v tomhle článku.

Setkáme se v pekle

15. června 2014 v 18:34 | Aky |  Ze života
Už od narození umíráme a to jediné, co odpočítává život, je délka našeho boje. Můžeme to vzdát. Třeba hned, odhodit zbraně a prostě odejít, snad jen doufajíc, že všechno bude lepší. Jenže někdy je vzdát se to úplně nejtěžší, nemyslíte? A já nechci, nechci ještě nechat život odejít. Ať už jsem jakákoliv, žít dál je moje volba. Je možné, že moje tělesná schránka to vzdá ještě dříve než já, to ale neznamená, že přestanu bojovat. I kdyby mi život připadal sebeztracenější, chci v něm něco dokázat. Možná pomoci lidem, kteří se cítí jako já. Jsme přece příliš mladí a neschopní na to, aby se nám povedlo něco změnit... Nebo ne?

Chci poděkovat hudbě. Je tu vždy, kdy už se chci pozdravit se smrtí a podat jí ruku. Místo toho mě právě těch několik zpívaných slov a známá melodie nakopnou a řeknou mi, že i tak můžu jít dál.
Protože hudba mi vysvětlila, že když už budu na dně, můžu se od něj odrazit a dostat se zpět k hladině. A tak z plných plic vykřičet do prázdna všechno, co mě trápí.
Smířila jsem se s tím, jaká jsem.
Ukázala mi, že nikdy nejsem úplně sama.
Naučila jsem se zpívat a psát o svých problémech, i když ani jedna z těch věcí není něco, čím bych se chtěla chlubit mezi lidmi, jenž opravdu znám.
Přijala jsem své nedokonalosti a naučila jsem se mít je ráda.
Řekla mi, že nenávist není tak úplně špatná. Protože jestli někoho dokážeme nenávidět, stále nám na něm záleží.
Už nemám strach ze smrti.
Díky ní mohu vidět naději, která leží v budoucnosti.
Poukázala na to, že někdy je v pořádku nechat lidi odejít.
Pomohla mi s problémy se sebevědomím.
Zachránila mě, ať už v přeneseném smyslu... nebo doslova.
A nechala mě, abych sama přišla na to, že černá barva mi sice nepomůže od problému, ale nechává ve mě pocit, že vždy je tu nějaká naděje.

Taky děkuju těm, kteří mi pomáhají neutopit se ve světě lží a polopravd.
Děkuju vám, kteří mě stahujete hluboko pod hladinu, jelikož bez vás bych se nenaučila plavat.
Děkuju i vám, co přijdete a donesete mi květinu, až tu nebudu, ale teď byste mi ji nedali.

A tak píšu. Píšu každému, kdo bere život s nadhledem. Píšu všem, kteří už nemůžou dál. Píšu všem andělům, všem lidem, jejichž křídla se schovávají. Píšu lidem, co se nebojí dělat svou hudbu přesně tak, jak chtějí. A těm, kteří už ji udělali. Píšu těm, kteří právě teď řeší nějaký obtížný problém.
Nikdo není svatý. Všichni se sejdeme v pekle, ve chvíli, kdy přestaneme bojovat.

Run Away

7. června 2014 v 20:06 | Aky |  Moje malé slohovky
Psáno přímo jako povídka k tématu týdne - Takový ten pocit, když chceš jenom utéct od všeho.

Máma je milovala. Tohle byla moje první myšlenka, když jsem uslyšela tu otázku ohledně hudby, nedokázala jsem se však přimět mu odpovědět. Hleděl na mě svýma velkýma modrýma očima a já nebyla schopná říct ani slovo, jen slzy se mi koulely po tvářích. Neměla jsem důvod mu odpovídat, bavit se s ním nebo si ho třeba jen všímat. Znala jsem ho necelých deset minut, ale připadalo mi, že vidí až do nejhlubšího koutu mé duše.
"Máma... Měla je ráda, poslouchala je skoro pořád. Vyrůstala jsem za zvuků téhle depresivní hudby s drogovým podtextem. Asi se to na mě podepsalo, co?" Nedokázala jsem mu oplatit pohled. Už dlouho jsem nebrečela a to to více mi vadilo, že se to stalo před ním. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nejspíše by se ptal jen ze slušnosti, jenže u něj jsem věděla, že se ptá pouze proto, že ho to zajímá. Nepotřeboval si na něco hrát, byl svůj. Já si zase na něco hrála celý svůj život.
Věděl, že nepotřebuju slova útěchy, na ty už bylo pozdě. Prostě zničil tu vzdálenost mezi námi a objal mě. Ne tak, jak to dělával táta, s pocitem povinnosti a pohledem plným opovržení. Jenom tak, aby mi bylo líp. A to bylo to, co mi mohlo pomoci, kdyby už nebylo po všem.
Nemusel to říkat, ale já to přesto cítila. Mohla jsem s ním mluvit, vypovídat se a dostat to ze sebe. A já to udělala.
"Ona... Nejspíš to vždycky věděla. Nechala se přinutit k manželství, které nikdy nemělo budoucnost. Nejspíš to udělala pro mě, abych měla rodinu. Tátu, mámu... Tak to má nejspíš být?" Konečně jsem se odhodlala pohlédnout mu do očí. Už jsem nebyla v jeho pevném objetí, ale stejně svíral mou ruku, jako by to bylo to poslední, co ho drží při životě. Nikdy nic neměl a já zase ztratila všechno, co jsem kdy mohla mít.
"Co si pamatuju, pořád něco psala a kreslila. Víš, vlastně se tím neživila, ale myslím, že by klidně mohla. Ani nevím, co nakonec vystudovala. Nikdy jsem se jí na to nezeptala. Dělala průvodkyni v muzeu. Doma měla svůj vlastní pokoj, táta tomu říkával ateliér. Byla to obyčejná místnost, kterou si sama zařídila. Byly tam spousty knih, všechny její popsané sešity vyrovnané v policích, vždy psala hlavně ručně. Nějaké obrázky, většinou na kouscích papíru, povalovaly se tam bez nějakého systému, ale ona nikdy nezapomněla, kde který je. A hlavně její sbírka kompaktních disků, jak ráda říkávala. A s nimi její rádio, které snad pamatovalo ještě její dětství. Ráda a často poslouchala hudbu a vždy ji pouštěla i mě. A vyprávěla - o vzniku těch písniček, o svým pocitech při nich, o skupinách, které jsou dnes už zapomenuté." Odmlčela jsem se a vzpomínala na chvíle s mou milovanou mamkou. A chápala jsem i nechápala, proč to udělala. Měla důvod, ale nemusela... Nemusela mě tu nechat samotnou s ním a s celou tou bolestí.
"Green Day znáš, jenže oni... Jako legenda v hudbě, viď? Všichni si hrají na to, jak moc je znají a mají rádi, jenže většina z nich už ani neví, ve kterém roce přestali hrát. A na skupiny jako je Nirvana, My Chemical Romance nebo Sum 41 si nikdo nevzpomene, je to už přece tak dlouho, co o nich není slyšet. A já... Nenávidím všechny ty lidi za to, že je ani nechtějí znát, že jim nikdy nedali šanci. Nenávidím je za to, že mámu odsuzovali za její zájem o věci, jimž se už dávno nikdo nevěnuje." Znovu jsem sklouzla do jeho náruče. Chápal to, nemusel mluvit.
"Vždycky si ji vybavím, jak sedí na zemi, na stolku stojí její rádio a hrají její nejoblíbenější písničky. To, jak zpívá Wake me up when september ends a něco píše. Pak skončí tahle smutná písnička od Green Day a začne jedna ještě smutnější, tentokrát od My Chemical Romance. A máma zpívá ty slova, co se zabodávají přímo do srdce, i když nejsou mířená na tebe... Tak sbohem a dobrou noc," zazpívám kousek mě známé melodie a i přes slzy se usměju. On mi úsměv oplácí, přesto v jeho očích vidím, že chápe mou bolest. To, že on se mi se svou bolestí svěřil první, mi pomáhá mnohem více než nějaká terapie, na jakou mě chtěl dotáhnout otec.
"A pak byla pryč, víš? Našel ji táta. V koupelně. Všude bylo najednou strašný ticho a ta krev. Byla všude. Nechtěl mě tam pustit, ale stejně jsem něco viděla. Nechala mě tu samotnou s otcem, jenž mi dával všechno za vinu a tou neskutečnou bolestí. Ale nebyla jsem tu sama, Gabriel tu byl. Nenechal mě spadnou na dno, pomohl mi se zvednout. A teď? Prostě skočil. To byla jeho věta - Jendou se naučím létat. Ale je taky pryč."
Dvě zoufalé postavy, choulící se k sobě na jednou opuštěném místě mimo jakýkoliv čas. Možná byl můj osud najít tohohle zničeného zrzka s úsměvem na tváři. Protože my dva jsme si mohli navzájem pomoci, pochopit svou bolest a najít společné řešení. Žádná beznaděj netrvá věčně a jeho úsměv, modré oči a věta, jíž měl vytetovanou na zápěstí, mi nalezly naději. Run away.



Křídla

1. června 2014 v 12:35 | Aky |  Moje malé slohovky
Všimli jste si jich někdy? Každý máme svůj pár křídel na zádech. Jsou lidé, kteří je nikdy neuvidí. Možná jsou příliš realističtí, nevěřící nebo je jejich duše ještě černější, než ta má. Tímto se nabízí jedna otázka... Viděli jste někdy svá vlastní křídla?

I'm looking to the sky to save me
Looking for a sign of life

Chodím. Jen tak, po městě, vesnici. A hlavně se dívám, prohlížím si křídla jiných. Téměř každý den vídávám osobu s křídly tak malými, že jí horní okraje sotva dosahují ramen. Nikdy křídla neroztahuje, má je vždy složená na zádech. Nikdy ani neprojevila zájem o jejich roztažení. Jsou bílá jako čerstvě napadaný sníh. Když křídla neroztáhneš, nemůžeš vzlétnout?
Potkávám i další lidi a téměř automaticky jsem je začala škatulkovat. Čím světlejší odstín křídel, tím méně člověku vadí spoutaná a schovaná křídla. A většina z nich byla opravdu bílá, světlá nebo našedlá. A právě šedým křídlům bych chtěla věnovat celý odstavec...

Looking for something to help me burn out bright

Každý už jistě někoho s šedými křídly viděl, takoví lidé jsou dost nepřehlédnutelní. Samozřejmě, ne všichni. Každý jsme jiný a podle toho se liší i naše křídla. Ještě nikdy jsem neviděla doje stejné. Každý máme svůj vlastní osud, svou povahu. I díky tomu nejsou vždy stejná a u nejednoho člověka se už změnila.
Také na naší malé střední škole, kde ví každý o všem, je jedna šedokřídlá osoba. Svobodomyslná, trochu neposlušná, vzhledově výrazná. Přesto o ní málokdo ví něco víc. Ale vše prozrazuje její pár křídel. Barvu mají šedošedou, asi tak jako holubí peří, jsou spíše kostnatá a lehce opelichaná. Nejpozoruhodnější na tom všem je však styl jejich složení. Vždy napůl roztažená... Někteří lidé se nechtějí vázat, chtějí létat. Jiným zase nevadí zůstat spoutanými. A šedokřídlí jsou takový přechodník mezi námi.

I'm looking for a complication.

Jestli si stále ještě myslíte, že jsem se zbláznila, nejspíše máte pravdu. Co jiného by mi jinak vysvětlilo má vlastní křídla, černá jako uhel a tvořená jen kostmi potaženými černou kůží? Jistě, viděla jsem už taková. Ne stejná, protože žádné dva páry nejsou úplně totožné, ale hodně podobná. Jenže... Taková já nejsem, ne? Nejsem jako jiní černokřídlí. Už dříve jsem o nich přemýšlela a mám takovou svou teorii, o níž bych se s vámi ráda podělila. Jenže jestliže i já jsem taková, bylo by lepší si to nechat pro sebe.

Černé ovce lidstva. Už dřív jsem přemýšlela o tom, zda jsem jiná tímto způsobem.
Nejspíše ano, alespoň mi to říkají má křídla - můj osud - mé předurčení.
Patřím k těmto lidem a neměla bych se za to stydět.
Mám opravdu raději dívky?
Protože zůstávám zmatená...

Protože já se naučím létat.

Looking cause I'm tired of lying (or trying)
Make my way back home when I learn to fly