WE ARE ALL MAD HERE.

Run Away

7. června 2014 v 20:06 | Aky |  Moje malé slohovky
Psáno přímo jako povídka k tématu týdne - Takový ten pocit, když chceš jenom utéct od všeho.

Máma je milovala. Tohle byla moje první myšlenka, když jsem uslyšela tu otázku ohledně hudby, nedokázala jsem se však přimět mu odpovědět. Hleděl na mě svýma velkýma modrýma očima a já nebyla schopná říct ani slovo, jen slzy se mi koulely po tvářích. Neměla jsem důvod mu odpovídat, bavit se s ním nebo si ho třeba jen všímat. Znala jsem ho necelých deset minut, ale připadalo mi, že vidí až do nejhlubšího koutu mé duše.
"Máma... Měla je ráda, poslouchala je skoro pořád. Vyrůstala jsem za zvuků téhle depresivní hudby s drogovým podtextem. Asi se to na mě podepsalo, co?" Nedokázala jsem mu oplatit pohled. Už dlouho jsem nebrečela a to to více mi vadilo, že se to stalo před ním. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nejspíše by se ptal jen ze slušnosti, jenže u něj jsem věděla, že se ptá pouze proto, že ho to zajímá. Nepotřeboval si na něco hrát, byl svůj. Já si zase na něco hrála celý svůj život.
Věděl, že nepotřebuju slova útěchy, na ty už bylo pozdě. Prostě zničil tu vzdálenost mezi námi a objal mě. Ne tak, jak to dělával táta, s pocitem povinnosti a pohledem plným opovržení. Jenom tak, aby mi bylo líp. A to bylo to, co mi mohlo pomoci, kdyby už nebylo po všem.
Nemusel to říkat, ale já to přesto cítila. Mohla jsem s ním mluvit, vypovídat se a dostat to ze sebe. A já to udělala.
"Ona... Nejspíš to vždycky věděla. Nechala se přinutit k manželství, které nikdy nemělo budoucnost. Nejspíš to udělala pro mě, abych měla rodinu. Tátu, mámu... Tak to má nejspíš být?" Konečně jsem se odhodlala pohlédnout mu do očí. Už jsem nebyla v jeho pevném objetí, ale stejně svíral mou ruku, jako by to bylo to poslední, co ho drží při životě. Nikdy nic neměl a já zase ztratila všechno, co jsem kdy mohla mít.
"Co si pamatuju, pořád něco psala a kreslila. Víš, vlastně se tím neživila, ale myslím, že by klidně mohla. Ani nevím, co nakonec vystudovala. Nikdy jsem se jí na to nezeptala. Dělala průvodkyni v muzeu. Doma měla svůj vlastní pokoj, táta tomu říkával ateliér. Byla to obyčejná místnost, kterou si sama zařídila. Byly tam spousty knih, všechny její popsané sešity vyrovnané v policích, vždy psala hlavně ručně. Nějaké obrázky, většinou na kouscích papíru, povalovaly se tam bez nějakého systému, ale ona nikdy nezapomněla, kde který je. A hlavně její sbírka kompaktních disků, jak ráda říkávala. A s nimi její rádio, které snad pamatovalo ještě její dětství. Ráda a často poslouchala hudbu a vždy ji pouštěla i mě. A vyprávěla - o vzniku těch písniček, o svým pocitech při nich, o skupinách, které jsou dnes už zapomenuté." Odmlčela jsem se a vzpomínala na chvíle s mou milovanou mamkou. A chápala jsem i nechápala, proč to udělala. Měla důvod, ale nemusela... Nemusela mě tu nechat samotnou s ním a s celou tou bolestí.
"Green Day znáš, jenže oni... Jako legenda v hudbě, viď? Všichni si hrají na to, jak moc je znají a mají rádi, jenže většina z nich už ani neví, ve kterém roce přestali hrát. A na skupiny jako je Nirvana, My Chemical Romance nebo Sum 41 si nikdo nevzpomene, je to už přece tak dlouho, co o nich není slyšet. A já... Nenávidím všechny ty lidi za to, že je ani nechtějí znát, že jim nikdy nedali šanci. Nenávidím je za to, že mámu odsuzovali za její zájem o věci, jimž se už dávno nikdo nevěnuje." Znovu jsem sklouzla do jeho náruče. Chápal to, nemusel mluvit.
"Vždycky si ji vybavím, jak sedí na zemi, na stolku stojí její rádio a hrají její nejoblíbenější písničky. To, jak zpívá Wake me up when september ends a něco píše. Pak skončí tahle smutná písnička od Green Day a začne jedna ještě smutnější, tentokrát od My Chemical Romance. A máma zpívá ty slova, co se zabodávají přímo do srdce, i když nejsou mířená na tebe... Tak sbohem a dobrou noc," zazpívám kousek mě známé melodie a i přes slzy se usměju. On mi úsměv oplácí, přesto v jeho očích vidím, že chápe mou bolest. To, že on se mi se svou bolestí svěřil první, mi pomáhá mnohem více než nějaká terapie, na jakou mě chtěl dotáhnout otec.
"A pak byla pryč, víš? Našel ji táta. V koupelně. Všude bylo najednou strašný ticho a ta krev. Byla všude. Nechtěl mě tam pustit, ale stejně jsem něco viděla. Nechala mě tu samotnou s otcem, jenž mi dával všechno za vinu a tou neskutečnou bolestí. Ale nebyla jsem tu sama, Gabriel tu byl. Nenechal mě spadnou na dno, pomohl mi se zvednout. A teď? Prostě skočil. To byla jeho věta - Jendou se naučím létat. Ale je taky pryč."
Dvě zoufalé postavy, choulící se k sobě na jednou opuštěném místě mimo jakýkoliv čas. Možná byl můj osud najít tohohle zničeného zrzka s úsměvem na tváři. Protože my dva jsme si mohli navzájem pomoci, pochopit svou bolest a najít společné řešení. Žádná beznaděj netrvá věčně a jeho úsměv, modré oči a věta, jíž měl vytetovanou na zápěstí, mi nalezly naději. Run away.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anamica Eolie Tar'tu Anamica Eolie Tar'tu | Web | 7. června 2014 v 20:43 | Reagovat

nemám slov ♥

2 crazydondu crazydondu | E-mail | Web | 7. června 2014 v 22:02 | Reagovat

Krásně napsané... umíš dokonale psát.. :)

3 Austin153 Austin153 | E-mail | Web | 7. června 2014 v 22:04 | Reagovat

Je to úžasne0_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama