WE ARE ALL MAD HERE.

Setkáme se v pekle

15. června 2014 v 18:34 | Aky |  Ze života
Už od narození umíráme a to jediné, co odpočítává život, je délka našeho boje. Můžeme to vzdát. Třeba hned, odhodit zbraně a prostě odejít, snad jen doufajíc, že všechno bude lepší. Jenže někdy je vzdát se to úplně nejtěžší, nemyslíte? A já nechci, nechci ještě nechat život odejít. Ať už jsem jakákoliv, žít dál je moje volba. Je možné, že moje tělesná schránka to vzdá ještě dříve než já, to ale neznamená, že přestanu bojovat. I kdyby mi život připadal sebeztracenější, chci v něm něco dokázat. Možná pomoci lidem, kteří se cítí jako já. Jsme přece příliš mladí a neschopní na to, aby se nám povedlo něco změnit... Nebo ne?

Chci poděkovat hudbě. Je tu vždy, kdy už se chci pozdravit se smrtí a podat jí ruku. Místo toho mě právě těch několik zpívaných slov a známá melodie nakopnou a řeknou mi, že i tak můžu jít dál.
Protože hudba mi vysvětlila, že když už budu na dně, můžu se od něj odrazit a dostat se zpět k hladině. A tak z plných plic vykřičet do prázdna všechno, co mě trápí.
Smířila jsem se s tím, jaká jsem.
Ukázala mi, že nikdy nejsem úplně sama.
Naučila jsem se zpívat a psát o svých problémech, i když ani jedna z těch věcí není něco, čím bych se chtěla chlubit mezi lidmi, jenž opravdu znám.
Přijala jsem své nedokonalosti a naučila jsem se mít je ráda.
Řekla mi, že nenávist není tak úplně špatná. Protože jestli někoho dokážeme nenávidět, stále nám na něm záleží.
Už nemám strach ze smrti.
Díky ní mohu vidět naději, která leží v budoucnosti.
Poukázala na to, že někdy je v pořádku nechat lidi odejít.
Pomohla mi s problémy se sebevědomím.
Zachránila mě, ať už v přeneseném smyslu... nebo doslova.
A nechala mě, abych sama přišla na to, že černá barva mi sice nepomůže od problému, ale nechává ve mě pocit, že vždy je tu nějaká naděje.

Taky děkuju těm, kteří mi pomáhají neutopit se ve světě lží a polopravd.
Děkuju vám, kteří mě stahujete hluboko pod hladinu, jelikož bez vás bych se nenaučila plavat.
Děkuju i vám, co přijdete a donesete mi květinu, až tu nebudu, ale teď byste mi ji nedali.

A tak píšu. Píšu každému, kdo bere život s nadhledem. Píšu všem, kteří už nemůžou dál. Píšu všem andělům, všem lidem, jejichž křídla se schovávají. Píšu lidem, co se nebojí dělat svou hudbu přesně tak, jak chtějí. A těm, kteří už ji udělali. Píšu těm, kteří právě teď řeší nějaký obtížný problém.
Nikdo není svatý. Všichni se sejdeme v pekle, ve chvíli, kdy přestaneme bojovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Radfordová Radfordová | Web | 15. června 2014 v 18:46 | Reagovat

Hezky napsáno. S tou pasáží o hudbě jsi mě celkem dostala :)

2 :) :) | 15. června 2014 v 20:06 | Reagovat

Ahoj :) Máš fakt pěknej blog, a to neříkám každýmu :) Promiň, že to sem píšu, ale narazila jsem na jeden youtube kanál, kde nějaký dva lidi točí videa. Fakticky nevim kdo to je, ale mají skvělou tvorbu. Pokud si tohle někdo přečte, pošlete to dál, protože ty lidi jsou super :) https://www.youtube.com/channel/UCJFT3l17TAXydcN2C-vYKfA

3 Molly Molly | Web | 14. července 2014 v 2:11 | Reagovat

Nikdy bych nečekala, že by existoval člověk, který mi bere slova, která mám sama problém najít. Je neuvěřitelné, že se cítím naprosto stejně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama