WE ARE ALL MAD HERE.

Červenec 2014

#3 Červenec

27. července 2014 v 21:20 | Aky |  "Žít hudbou byl můj sen.."
Sedmý článek tenhle měsíc... Věřili byste tomu?
Nicméně, tohle je asi to poslední, co zveřejňuji ještě před odjezdem. Vracím se ve čtvrtek, ale opravdu nevím, kdy můžete čekat nějakou další aktivitu. Mám ještě něco málo naplánovaného a přes ten týden určitě něco napíšu, se zveřejňování a hlavně přepisování to už bude těžší. Nicméně, tohle je moje červencová sbírka.

The Black Keys: Turn Blue (Recenze #1)

25. července 2014 v 22:29 | Aky |  Moje kecy aneb Na něco si stěžovat musím!

Takže, i já se připojuji k vlně recenzí. Soutěž je soutěž, že ano. Hah, jak říkávám, mainstream není úplně špatná věc. Překvapivě (a to proto, že to nakonec překvapilo a vyděsilo i mě samotnou) je to deska Turn Blue od The Black Keys.

Tohle taky není deníčkovskej zápis.

24. července 2014 v 13:11 | Aky |  Tohle není deníček.
Jistěže tohle není další zápis z deníčku. Rozhodně ne, však víte, já nejsem deníčkový typ. Ani trochu. A ano, vím. Dneska jsem nechtěla lhát, ale tohle se nepočítá. Ne.
Rozhodla jsem se pustit do toho optimistického dne a vážně jsem si to užila. To ale není důvod toho, proč píšu článek. Myslím. Hlavně děkuju za tu radu, pomohlo mi to srovnat se se spoustou věcí a zamyslet se nad tím, jak se obyčejně chovám. To ale nemění nic na tom, že bez ironických poznámek to nejsem já.

/Tady je místo pro písničky, nah. Blood In My Eyes. Smooth Criminal. All Star, I'm Fake/

Ještě poslední písničku?

13. července 2014 v 21:38 | Aky |  Moje malé slohovky
A tak tu stojím a poslouchám a hýbu se v rytmu hudby a držím tě za ruku. Nevím, jestli zrovna v tomhle je to kouzlo. Možná to celé způsobilo to místo. Víš, vlastně se mi to líbí. A už dlouho si tak nějak říkám, proč život není takhle jednoduchý? Proč to celý není jenom o tom být tady, spolu, stát, popíjet kolu, protože obě máme stejný vztah k alkoholu, usmívat se a zpívat s ostatními?

"Stejná píseň, jiný refrén,
je to hloupé, nakažlivé."
(Bowling For Soup - Punk Rock 101)

Přestože je tu tolik lidí, stejně jsme tady jenom my dvě. Tohle je náš den, náš večer. Ti lidi okolo... Snad to i chápou. A všichni předstíráme, že jsme o téhle skupině, která hraje jen covery, dnes neslyšeli poprvé. A zpíváme písničky, co nás spojují, ale přesto znamenají pro každého něco jiného. Tohle je nejenom náš den - tady je i náš svět. Místo, kde můžeme být samy sebou, jen my dvě v davu lidí... Život je tady tak jednoduchý, tak úžasný. Dokonce s tebou a tady mám pocit, že vážně stojí za to žít. A pomohla jsi mi, víš? Jsem ti vděčná za všechno, se se stalo... Děkuju ti, protože díky tobě zase žiju... Alespoň na chvilku.

"Královna bláznů nosí korunu!
(The Knockouts - Queen of the Underground)

Chytila jsi mě za ruku a já se tak trochu bála. Bála jsem se, že jsem udělala něco špatně nebo snad, že teprve něco pokazím. Kdybys mě v tu chvíli odstrčila, nejspíš bych to nezvládla. Byla jsi mi oporou už věky... Vždycky jsi tu pro mě byla. A neuvěřila bys mi, jak těžké pro mne bylo, když jsem ti to nemohla říct. Bála jsem se, víš? Ale teď, teď už se nebojím.
Ale stojím tu s tebou a lituju toho času, který jsme promrhaly. Vlním se s tebou do rytmu tý hudby, i když na něco takovýho se tančit vlastně nedá. Něco říkáš, jenže není ti rozumět. Jenže to je vlastně úplně jedno. Jde jenom o to, že právě teď jsme tady, spolu a... Ani jedna z nás nemá strach. Problémy přijdou, pokud se rozhodneme pokračovat. Jenže to je teď jedno, ne?

"A není legrační, jak tě ty černé mraky pronásledují?
Tohle je karma, usmívá se. Dej mi vědět, až bude ve městě."
(You Me At Six - Reckless)

Já a ty. Nevím, co se to vlastně děje. Kde jsi, kam ses mi ztratila? Říkala jsi, že za chvilku budeš zpátky, ale nejsi tu. Kde je to naše "navěky"? Nevidím tě, jsi někde v tomhle davu? Byla jsi tady ještě před několika minutami, pak zaznělo několik slov a teď tu zase stojím sama. A vrátíš se ještě? Nevím, jestli ty v tom ten problém vidíš a já jsem slepá. Možná od každého trochu, co?

Omlouvám se, ano? Doufám, že to vidíš. Že si přečteš těch několik řádků a usměješ se. Vzpomeneš si na to dávné léto a několik písniček. Našich písniček. Já vím, už je to dlouho. Odpustíš mi to jednou? Věřila bys, že od našeho coming outu už je to tak dlouho? Věci se změnily, ale já ne. Naše poslední písnička, viď? Takže stále čekám...

Prosím, neberte to nijak vážně. Já jsem já a tohle je Ester. Možná něco jako moje alter ego, rozhodně ale hlavní postava většiny věcí, co jsem kdy napsala. Je to jenom příběh, nějaké ty pocity... Dopis.

Tohle není zápis z deníčku.

12. července 2014 v 17:31 | Aky |  Tohle není deníček.
Jo, tohle je přesně ta věta, kterou bych chtěla začít. Tohle není zápis z deníčku. Nemám v plánu si z blogu dělat právě něco takového, jenom... Je toho tolik, víte? A chvílema mám pocit, jako bych ztrácela sama sebe. Taky, dneškem počínaje, vzdávám jakýkoliv snahy o seznámení se s novými lidmi. Žít uprostřed ničeho má spoustu nevýhod. (Ale i výhod, když už jsem u toho - vždycky se dá prostě jen tak zmizet na několik hodin a kašlat na to, že tě někdo hledá. Nikdy tě nikdo nenajde. V křoví, za vrbou, pod břízami...) A navazování kontaktů s táborníky je na nic. Vážně. Možná proto, že jsou to kluci. Ah bože, proč jsou si všichni z nich tak jistí sami sebou? Proč se jich dotkne odmítnutí a proč ten, se kterým se dá komunikovat, je z nich jediný nejistý? (A hlavně, proč už jsou pryč? Stejně to číslo nedokážu smazat, vážně ne. Jsem to ale hloupá husa, co? Ale jsem ráda, že alespoň někdo to chápe. Mě chápe - takovou, jaká jsem.)

Než umřu (#1)

7. července 2014 v 21:31 | Aky
Jednou bych chtěla stát na koncertě My Chemical Romance s někým, na kom mi bude záležet... S někým, kdo by si ten koncert dokázal užít stejně jako já a kdo by chápal, co to pro mě znamená.

Chtěla bych...
...spolu s tím obrovským davem vyřvávat "The only hope for me is you!".
...vřískat při Destoye a vidět Gerarda, jak se svíjí na podiu.
...spolu s ostatními poskakovat při Planetary (Go!).
...slyšet všechny okolo sebe řvát "I'm not o-fucking-kay!".
...vidět Raye, jak pohazuje těma svýma úžasnýma vlasama. A Franka taky.
...zaslechnout Gerarda zpívat "I'm just a man, I'm not a hero," a vidět ho přitom. Protože on ale je hrdina, ne? Alespoň mně tedy pomáhá žít život dál téměř každý den. A nejspíš bych brečela, přímo při téhle písničce už bych to prostě psychicky nezvládla. Ubrečela se k smrti a umřela štěstím?
...spolu se všemi těmi lidmi si zazpívat celou tu nejznámější - Teenagers. Křičet ten text celou dobu a užít si to.
...stát úplně vepředu a poloumřít při Dead, protože tuhle písničku prostě miluju. A vřískat všechny ty "la la la", jak jen to půjde.
...být tam a nechat se unášet tou náladou a davem a zpívat "Na na na"... a taky slyšet Gerarda říct "Make some noise, Czech (Republic?)!"
...vykřičet si na tom koncertu hlasivky.
...slyšet živou verzi Fake Your Death. A vidět přitom Gerarda, Raye, Franka, Mikeyho a i Boba. Vědět, že to prostě nevzdali a chtějí pokračovat dál.
...jim všem říct, jak moc jim za všechno děkuju. Jak moc jsem jim vděčná za to, že napsali a nahráli přesně takové písničky. A to i přesto, že jim to nejspíše slyšeli už od stovek puberťaček přede mnou.

A taky bych chtěla, abych tohle všechno vlastně nechtěla. Protože tohle se nikdy nestane, co?
Ano, vlastně jen tak zahazuji svoje sny. Šlapu na ně. Ničím je a cítím se mnohem líp. Alespoň vím, že bych od života neměla nic moc čekat.
(Taky bych chtěla vlastnit tohle úžasný vydání jejich největších hitů - May Death Never Stop You. Jistěže si uvědomuji, že je hloupé sbírat CDčka. Ale komu o vadí?)

Perfect world

1. července 2014 v 17:45 | Aky |  Ze života
"V dokonalém světě... by se zahojilo zlomené srdce.
V dokonalém světě... bych nechodila za žádným terapeutem.
V dokonalým světě... by mi z toho všeho (ne)bylo zle!"


Nikdy se nezbavíš svého strachu.
V dokonalém světě... bych se nebála sama sebe.
V dokonalém světě... by nebylo tolik bolesti.
V dokonalým světě... bych měla na výběr!
Nikdy se nezbavíš svých nočních můr, svého Tvora.
V dokonalém světě... by nebylo tolik násilí.
V dokonalém světě... bych se mohla nadechnout.
Ale v dokonalým světě... by byla i jiná řešení.

Díky za to, že dokonalej svět neexistuje...

A tak to všechno nenávidím. Miluju. Nedokážu se toho vzdát a o to víc to nenávidím.
Hledám někoho, kdo to pochopí.
Ale nepomáhá to, co? Je to pořád stejný...