WE ARE ALL MAD HERE.

Tohle není zápis z deníčku.

12. července 2014 v 17:31 | Aky |  Tohle není deníček.
Jo, tohle je přesně ta věta, kterou bych chtěla začít. Tohle není zápis z deníčku. Nemám v plánu si z blogu dělat právě něco takového, jenom... Je toho tolik, víte? A chvílema mám pocit, jako bych ztrácela sama sebe. Taky, dneškem počínaje, vzdávám jakýkoliv snahy o seznámení se s novými lidmi. Žít uprostřed ničeho má spoustu nevýhod. (Ale i výhod, když už jsem u toho - vždycky se dá prostě jen tak zmizet na několik hodin a kašlat na to, že tě někdo hledá. Nikdy tě nikdo nenajde. V křoví, za vrbou, pod břízami...) A navazování kontaktů s táborníky je na nic. Vážně. Možná proto, že jsou to kluci. Ah bože, proč jsou si všichni z nich tak jistí sami sebou? Proč se jich dotkne odmítnutí a proč ten, se kterým se dá komunikovat, je z nich jediný nejistý? (A hlavně, proč už jsou pryč? Stejně to číslo nedokážu smazat, vážně ne. Jsem to ale hloupá husa, co? Ale jsem ráda, že alespoň někdo to chápe. Mě chápe - takovou, jaká jsem.)


A mezilidský vztahy jsou příšerný. Jsou chvíle, kdy bych tohle vyměnila za tichou domácnost. Jak by se to dalo nazvat - hlasitá domácnost? Hádají se pořád a já vím, že už by mě to nemělo tolik bolet. Odškrtávám měsíce do doby, než odejdu (a bohužel by bylo lepší, kdybych to počítala na roky) a budu se muset postavit na vlastní nohy. Protože dvě obytný místnosti (v tak obrovským domě) je prostě málo pro čtyři lidi a želvu. Ale to někteří lidé nechápou, že? I tohle by se dalo zařídit, jenže mě nikdo neposlouchá a pro některé je mluvit s lidmi tak strašně těžké... A když se Dva hádají mezi sebou, svou špatnou náladu si vylévají na nás.
Cítím se děsně svázaná. A tyhle pouta jsou teď tak utažený proto, že jsem se odvážila být chvilku volná. Možná ty prášky začnu brát prostě z principu. Nic mě nebolí a je mi pak mnohem líp. Je špatný být sama sebou? U nás asi jo. Držet hubu a krok, neprojevovat se a přikyvovat. Ale udělalo mi dobře, když jsem mohla říct, co si myslím. Nemám nejmenší tušení, jak bych se mámě mohla s něčím svěřit a ona by mě za to neodsoudila. A ještě víc mi vadí, že přesně tohle mi vyčítá. Že s ní o ničem nemluvím. Ale co bych jí asi tak měla říct? To, že u nás nikdy nic nefunguje? Že by mě mohla začít brát jako plnohodnotného člena rodiny? A chtěla by snad slyšet, že vždycky, když se dostanu z domu, cítím se neskutečně volná? Jako bych snad mohla dýchat jako všichni ostatní, co? A cítím, jako bych snad mohla mít na výběr. Ale nemám, hah. Vždyť už mám život tak krásně naplánovaný, ne? Mám odmaturovat, udělat příjmačky na vejšku, najít si kluka a hrát si na to, jak jsem šťastná.
A tak žiju přežívám. A hraju si na to, jak jsem šťastná. A dívám se na kluky, které mi máma doporučuje. A uvnitř umírám. Nebo uhnívám? Asi začínám být odolnější proto těm všem lžím a hrám. Učím se z nich a využívám je proti těm, kdo hrát začali. A to se zase obrací proti mně. Asi jsem mrcha. Asi mi to nevadí. Asi bych měla prostě zmizet, rozplynout se do vzduchu. A na hrob si nechat napsat jenom jednu větu: "Já jsem říkala, že to tak dopadne."
A pak si uvědomím, že je pár lidí, kvůli kterým bych měla vytrvat. Uvědomím si, že tyhle prázdniny jednou skončí a všechno bude zase lepší. (Eh, není to ani tolik kvůli lidem, jako kvůli tomu pocitu, že zase můžu rozhodovat sama za sebe. A nebudu doma trávit tolik času.)
Chápu, že u nás se o problémech nemluví. Nemůžeme to ale změnit? Prosím?

Bro, děkuju za podporu. Vážně. A jestli to vážně čteš, tady je song pro tebe. Vím, že to poznáš. Je to sice jiná verze, ale...
Připadám si tlustá, protože jím. A možná bych si tak nepřipadala, kdyby se to doma nepřetřásalo pořád dokola. Hah, hlavně, že o problémech se u nás nemluví.
Omlouvám se za tohle... Ať už je to cokoliv. Chvilka slabosti, možná? Slibuju, že nejpozději zítra bude článek k tématu týdne. Dejme tomu, že tohle je takový úvod k tomu?

A taky, pro dobrej pocit, jsem si napsala seznam toho, co musím udělat a co se bude dít. Hah, myslím, že na to stejně zapomenu.
  • Přežívat, nemluvit a neříkat svůj názor. Alespoň do doby, než se dostanu z domu.
  • Zvládnout další víkend. To už mám z poloviny splněno.
  • Připravit se na povinný výlet s celou rodinou. A zvládnout to.
  • Konečně se dostat na chvilku z domu. A užít si skoro čtři dny volnosti. (Dýchat. Alespoň v tu dobu, když mě nikdo neuvidí.)
  • Nějak se vymluvit ze sobotní "zábavy". Samozřejmě tam nejít a nepoznat "Myslivečka" a Simonu.
  • Přežít následující neděli. A klidit se všem z očí - to jen tak pro jistotu.
  • Připravit se na "nulťák", kam vlastně ani nemusím. A ne, opravdu nevím, co tam budu dělat, když na té škole nestuduji a nikdy by mě tam nedostal ani párem koní. Hah, je to zemědělka, koně by asi nebyli problém. Prý se mám seznamovat s lidmi, takže asi bude stačit, když si odsedím cestu v autobusu, budu se na všechny usmívat a dělat, že k nim nepatřím. Se sluchátky na uších.
  • Vydobít si jeden den volnosti. A sehnat ty lidi, když už jsem to slíbila
  • Přežít den po tom dni volnosti. (Protože tohle na tom všem bude asi nejtěžší. A musím se držet dál od těch alkoholiků. A zajistit, aby nepřitáhli cigerety, no.)
  • Jestliže budu v této době ještě relativně v pořádku, musím zvládnout rodinnou dovolenou. Povinně. A po ní už v to dobrý stejně nebude, tak co.

A každý zahoukání toho vlaku mě zabíjí. Už je vážně skoro konec?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Crimson Lotus Crimson Lotus | E-mail | 13. července 2014 v 18:45 | Reagovat

Ahoj, vcelku bych to shrnul jako depresivní zápisek říkající, že toho máš jednoduše moc... O.o Jojo, mít svůj prostor, klid a ticho. Odpočívat a relaxovat. Nedělat nic co ti druzí říkají... Jo, tenhle svět mít nebude nejspíše nikdo znás. Minimálně né trvale. Ale je tu věc co můžeš vyzkoušet: Urči si jeden den, kdy se budeš radovat i za tu největší prkotinu.  Dokonce i za něco co tě naprosto nebaví, nebo za člověka, který je ti odporný. Je to taková malá výzva pro tebe samotnou. Osobně mi to pomohlo se podívat na svět trochu jinak. Jasně... Dělal jsem to z donucení, věděl jsem, že je to falešné... Ovšem, bylo to FAJN [Tady přichází otázka. Bylo to skutečně potom falešné?] :) Jinak fakt hezký článek ^_^

Btw. Kluci jsou kluci, tak se tím netrap... Často to bývá vzájemné :D :D

2 Aky Aky | Web | 13. července 2014 v 20:13 | Reagovat

[1]: Děkuju :) Rozhodně se o takový den pokusím, třeba mi to trochu vylepší pohled na svět.
A kluci jsou asi to nejmenší, co mě z toho všeho trápí. Tak nějak přicházejí a odcházejí a jsem to vždycky já, kdo musí kamarádky proplesknout...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama