WE ARE ALL MAD HERE.

Tohle taky není deníčkovskej zápis.

24. července 2014 v 13:11 | Aky |  Tohle není deníček.
Jistěže tohle není další zápis z deníčku. Rozhodně ne, však víte, já nejsem deníčkový typ. Ani trochu. A ano, vím. Dneska jsem nechtěla lhát, ale tohle se nepočítá. Ne.
Rozhodla jsem se pustit do toho optimistického dne a vážně jsem si to užila. To ale není důvod toho, proč píšu článek. Myslím. Hlavně děkuju za tu radu, pomohlo mi to srovnat se se spoustou věcí a zamyslet se nad tím, jak se obyčejně chovám. To ale nemění nic na tom, že bez ironických poznámek to nejsem já.

/Tady je místo pro písničky, nah. Blood In My Eyes. Smooth Criminal. All Star, I'm Fake/


Momentálně tu mám pár poznámek z těch dnů, co jsem byla pryč, ale nejspíše je všechny zahodím a napíšu to znovu. S další aktivitou si nevím rady, je toho teď šíleně moc. Asi by mě mělo těšit, že se dostanu z toho stereotypu, ale rodinný záležitosti mě upřímně děsí. Ale těch pád dní svobody, o kterých jsem psala dříve, jsem si neskutečně užila. S Fuckin' Unicorn (její Killjoy jméno - nah, zní to dost dobře, ne?) jsme vyzkoušely ten pozitivní den znovu. A vlastně to bylo zas celkem fajn. Možná bych to mohla provozovat častěji? Jenže bez ironických až zlých poznámek to nejsem tak úplně já. Bylo to zase něco jinýho než u nás a rozhodně to nebylo tak formální a strojený. Nedokážu si představit otce, jak se opíjí u ohně a vtipkuje. A na útok mimozemšťanů se jen tak nezapomíná. Nestává se totiž každý den, že po vás dospělý člověk hodí nakousnutý chleba s cibulí (nejspíš?). A nikdy mi předtím nikdo neřekl, že je to na ochranu proti mimozemšťanům. Je milý vidět, jak fungujou jiný rodiny... Tohle je asi přesně to, co jsem potřebovala. Vypadnout, vyčistit si hlavu a nadechnout se - u nás je poslední dobou trochu těžká atmosféra. Potřebovala jsem přemýšlet nad tím, co si dnes vezmu na sebe nebo jestli si můžu obléct plavky. Ne o tom, jak moc nebezpečné bude vstát z postele a jak moc je pravděpodobné, že někoho potkám. Nad tím, jak je studená voda nebo jak neprohrát v kartách. Ne nad tím, jestli má cenu vařit oběd. Jestli jsem nezapomněla něco uklidit nebo donést. Taky jsme byli na noční procházce a cukali sebou při každém zašustění. Zpívaly jsme - jenom já a Fuckin' Unicorn. Vlastně potom i s dětmi. Sledovaly jsme Óčko a porovnávaly písničky v mobilech. Posedávaly u loděk, chytaly wifinu a nenašly žádné zajímavé pozorovací objety v plavkách. Jenom velryby, vorvaně a hroší děti. Nemám nic proti lidem s většími rozměry... Táta byl nemocný, teď je po operaci a zhubnul téměř 50 kg, což je neskutečně vidět. Jenomže takoví lidé by mohli být soudní a nepořizovat si plavky o několik čísel menší. Raději o číslo větší plavky, než když je všechno venku.
K tomuhle by to asi bylo všechno. Jenom bych se ještě chtěla zmínit o své cestě zpět. okolo Seče je spousta vesniček a městeček s úžasnými názvy. A jelikož jsem projevila dostatečné nadšení, projeli jsme jich ještě víc než bylo nutné. Ty nejzajímavější názvy jsem si napsala. No řekněte, není to zajímavý? Čeština je úžasný jazyk.

Hlína. Kvasín. Čekov. Brdo. Louka. Ctětín. Zbožňov. Radouň. Skuteč a Skutíčko. Nouzov. Mokrýšov. Mravín. Zderaz. Štěnec. Poděčely. Mentour. Silnice. Zhoř. Smrček. Žižín. Silnice. Řetůvka. Bratroňov.

Tím ale má sobota - bohužel - ještě nekončila. pamatujete si ještě, jak jsem psala věci, které musím v nejbližší době přežít? Nom, tak na tenhle večer připadla další z nich - nejít na vesnickou zábavu a vyhnout se seznámení se Simonou a Myslivečkem. To se mi povedlo splnit jen z poloviny. Byla jsem na vesnickou zábavu dotažena, nicméně dva zmiňovaní se naštěstí nedostavili. Mluvila jsem s lidmi, které jsem neviděla už roky. Najedla jsem se. Úspěšně jsem odmítla veškerý alkohol a cigerety. Zkritizovala XLko, což je ten nejhorší klub v okolí. (Ne že bych tam byla nebo tak, hah.) Hlídala malého Gábíka, což je strašně vtipné dítě. Přemluvila sestru A., protože strašit skautíky v noci není dobrý nápad. Tancovala. Vyhnula se opilým důchodcům ze sousedství. A nakonec se mi už v 22:10 podařilo se vypařit domů. /spěšný večer, řekla bych.
Asi bych si to odškrtla jako další přežitý víkend. V pondělí jsem domlouvala úterní sraz - a se Summer Kill to domluvila stejně až v úterý ráno. Takže jsem v úterý nakupovala - částečně na dluh, ale jen proto, že jsem sebou měla méně, než jsem s sebou měla méně, než jsem čekala. Snědla jsem obří kus pizzy. Mluvila o příteli jedné ze dvou kamarádek, se kterými jsem tam byla. Zjistila, že má rád fotbal - což absolutně nechápu. Kentauřisko vyfotila opravdu příšernou fotku mě a Summer Kill. Jaj, doufám, že ji poslala tomu svému příteli. A hlavně jsem si to užila a uvolnila se. Byla jsem to zase já, konečně.
A zakončila bych to středou, tedy včerejškem. A ani nulťák cizí třídy nebyl tak děsivý. Poznala jsem tam nevlastní dceru jednoho spoludivadelníka. A znovu uplatnila pravidlo "jestliže to není belieberka-naprostá-kráva, jiný hudební vkus nevadí". Prohlédla si Záchrannou Stanici Pasíčka. Viděla hřebčín ve Slatiňanech. Co jsem si ale užila nejvíc, byla moje hodinka samoty v zámeckém parku. Seděla jsem na takové té kamenné lavičce u vody, bylo tam ticho a já mohla přemýšlet. A psala jsem. Napsala jsem něco, co se mi opravdu líbí. Možná je to ale tolik osobní, že se to na blog nehodí.
Jenže teď už jsem zase doma a všechno je to tak složitý. Už jenom čekám, až se někdo odhodlá postavit v polovině domu zeď a otce máma vyhodí na její druhou stranu. Pokud by to tak bylo, nevím kde bych měla zůstat. U mámy? S tátou? Vlastně se toho celkem bojím. A všechno co jsem v poslední době udělala je špatně. Když uklízím, překážím. Když neuklízím, jsem líná lemra a nejsem tak dokonalá, jako má sestřenice. Jestli by chtěl za dceru raději ji, ať si ji vezme. Opravdu ráda bych odtud vypadla, i kdyby to znamenalo spát někde pod mostem. A umřít tam. Když zapomenu něco udělat nebo přinést, je moje jediná možnost schoulit se někde v rohu a čekat, až se to přežene. Škoda jen, že když jiná část rodiny udělá něco podobného, nikomu to nevadí.
Taky byl včera mezinárodní den My Chemical Romance, který vymyslela MCRmy a slaví se v den, když vyšlo jejich první album - Bullets. Dokonce jsem to letos chtěla alespoň trochu oslavit. Kdyby v koupelně bylo alespoň chvilku volno a nehrozilo, že se mé líčení velice brzy rozmaže - nah, miluju rodinný hádky, po kterých někdo skončí v slzách - zkusila bych oči asi jako tady.
A tak se motám mezi snem a realitou. Snažím se opouštět své útočiště co nejméně a chvílemi raději ani nedýchám. Mohla bych za to být potrestaná. Já jsem prý ta, která doma dělá vlny. Prostě nejsme fungující rodina, tak proč si na to před všemi hrajeme?
"O problémech se přeci nemluví!"
Už teď je to šíleně vyhrocený. Děsí mne páteční oběd. Vážně, myslete na mě. Ale s druhou polovinou rodiny vycházím úžasně. Možná je to tím, že oni tu pro mě byli vždycky. Neskutečně se mi líbilo to, co řekl jeden z mých bratranců. Dovolte mi tedy, abych ho citovala.

"Kašli na to, co ti všichni říkají. Lidi sou divný. My jsme úžasný, ale stejně divný. Nezapomínej na to, že nechceš dopadnout jako já. Ser na fet a na alkohol. Nevynahrazuj si to cigeretama. Vy jste nový punkeři, budoucnost národa. A sluší ti to takhle, ser na to, že se to tvýmu tátovi nelíbí. Když poznal tvou mámu, nevypadal o nic hůř. Mysli na to, že jsi hezká. Máš úžasnej hudební vkus a možnost něco dokázat. Opovaž se to zahodit jenom proto, že ti teď svět chvilku nepřeje."

Vlastně toho řekl víc, možná v jiným pořadí a trochu jinak. Ale tu myšlenku se mi snad povedlo zachytit. Strašně mě to dojalo a i když byl lehce pod vlivem alkoholu, dávalo to smysl. Nezáleželo na tom, že mám mastný vlasy, na nohách zářivě modrý crossky a ještě pořád sukni a halenku z rána, kdy mě vytáhli ven mezi lidi. A na oloupanej lak na nehtech stejně všichni kašlou. Asi je přesně tohle ta myšlenka. Uvězněna ve vlastní kůži, co? Jsem ráda, že mám okolo sebe i takový lidi. Co mě chápou, když si v práci vezmou volno, jsou schopný se mnou vymetat pochybný punkový fesťáky a dávají na mě pozor. Na jednu stranu, rodina není tak úplně špatná věc. Záleží na to, z které strany se to vezme.
A já už jsem si jistá, na jaké straně zdi bych zůstala.

Chci bych poděkovat Kentaurce za všechno, co pro mě dělá. Že poslouchá ty věci, co říkám. Že čte. A jsem ráda, že našla někoho, na kom jí záleží.
Taky Fuckin' Unicorn, pokud si to přečte, za těch úžasných několik dní. Nemysli na to, nějak to dopadne. A dopadne to dobře. Žádná Laura ti nestojí za to, aby ses trápila.
A rozhodně Summer Kill, protože na tebe někde čeká někdo, kdo tě bude mít rád takovou, jaká jsi. Děkuju za to úterý. Za to, že když potřebuju obejmout, jsi tady. Když nechci mluvit, neptáš se.
Tak úžasný kamarádky, jako jste vy, si snad ani nezasloužím.
Mezilidský vztahy jsou na nic. Punk je to, co člověku pomůže. A proto při psaní tohohle článku poslouchám, kromě již uvedených písní, asi těch pět nejznámějších od Anti-Flag. Ugh, bratranec slíbil, že se jednou spolu podíváme na jejich koncert. Takže upřímně doufám, že to hodlá splnit.

A kolik věcí z mého seznamu přežítí zůstalo?
  • Přežít rodinný oběd, jej! Jestliže teď už je to všechno vyhrocený, zítra to bude ještě horší.
  • Zvládnout dovolenou. Naštěstí jen čtyři dny na jihu Moravy. Bydlíte někdo poblíž Lednice? Klidně se ozvěte.
  • Dožít se ve zdraví dalšího týdne. A naučit se dýchat.
  • A nakonec si okolo 15. srpna vyzvednout štěně pro mámu k narozeninám. Je to malá a téměř dokonalá border kolie. Vlastně to je jedna z mála věcí, na co se opravdu těším.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 25. července 2014 v 6:52 | Reagovat

Máš asi náročnou rodinu, když bojuješ i s obědem. :) Hlavně se ve zdraví dožij dalšího týdne.

2 Radfordová Radfordová | Web | 25. července 2014 v 17:22 | Reagovat

budu držet palce. nevím, co víc mám napsat. nevím to pokaždý, protože vždycky čtu a nějak... nenacházim slova.
moje rodina je naštěstí celkem v pohodě... na druhou stranu není snad nikdo, kdo by moc chápal, že se právě teď nějak potřebuju lišit, že se potřebuju občas chovat jako zmetek /i když je to dost relativní pojem/... nejzvláštnější je, že mamčin bratr ještě pár let zpátky prováděl stejný věci a plánoval změnit svět /tohle asi patří do uvozovek/ a dneska to odmítá chápat i on. což je trochu zarážející, alespoň pro mě.

3 Aky Aky | Web | 25. července 2014 v 20:59 | Reagovat

[1]: Jo, s rodinou to mám dost složitý už několik posledních let. Jedna část rodiny prostě odmítá přijmout to, že jsem sama sebou a nebojím se to dát najevo.

[2]: Díkybohu mám v té druhé polovině rodiny oporu, hlavně všechny své bratrance. Vždycky jsem byla jejich malá holčička, kterou se snažili chránit a i když už dávno nejsem malá, chrání mne dál. Obzvláště ten, jehož v článku cituji, nade mnou drží "ochranná křídla" a vždycky je to on, kdo se mě zastane, vyrazí se mnou na fesťák nebo mi koupí pivo. A neremcá, když potřebuju zastavit na kafe :D
Možná, že to onen mamčin bratr chápe, ale nechce, abys dopadla jako on :)

Ale oběd jsem přežila, víceméně ve zdraví. Jaj, ještěže to mám za sebou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama