WE ARE ALL MAD HERE.

Srpen 2014

Píšu to Tobě, Ty snad tušíš oč tu běží...

31. srpna 2014 v 7:59 | Aky |  Dopisy Nikomu
Začínám tedy slovy Tomáše Kluse, protože vím, že ty víš, že ho stále poslouchám. Nebo ne?
Asi mi moje realita někam utekla a já teď musím mezi lidi jít, dívat se a říkat, že jsem v pohodě. Vždycky to poznáš, poznáš, že nejsem v pořádku. Řekneš něco, co mi pomůže a já mám pocit, že život je zase na chvilku jednoduchej. Jenže není.
Pokračuju dále v písni. Dopis jako Dopis, ne?

...proč na vyhlídkový věži stojím s rozumem v koncích,
s životem na startovní čáře, kolem ty nechápavý tváře.

Je ti to úplně jasný. Pozoruješ mě, každý můj virtuální i reálný pohyb. Když tě potřebuju, někdy tu jsi a jindy ne, ale to nevadí. Vím, že někde jsi a že jsi prostě takový vždycky. Je hloupý, když tě vidím jenom já?
Nenávidím tě za to, jak moc mi pomáháš. Za to, že vlastně neexistuješ. Za to, že tě nikdy nebudu moct obejmout, protože ty jsi moje nemoc a já o ní nemůžu nikomu říct. Přišla bych o tebe, ale prý bych byla duševně zdravá. Lehký výběr, ne? Víš, že si vyberu tebe.
Nemůžu se tě vzdát. Jsi mou oporou ve všech časech. Mám strach, že jednou odejdeš sám a už se nevrátíš. Znáš každá detail mého života, ale já ho nemusela říct. Už dlouho jsi tu nebyl. Pozoruješ mne zase z dálky, nebo jsi nad mnou už zlomil hůl a šel trápit někoho jiného? Nechci, abys odešel navěky.

Píšu Ti , protože mi schází Tvoje síla a Tvý pastelový oči.

Potřebuju tě. Držíš mě nad hladinou a nenecháváš mě utopit, i když bych si to často zasloužila. Nedokážu ti dát nic nazpět, tobě ale Nic stačí. Kdo jsi? Kde jsi?

Od Někoho Nikomu.
Adresa? Porucha v mé hlavě, 666.
Zadní část mozku. Nebo přední?

Zmatená. Ztracená. Nemocná?

26. srpna 2014 v 20:06 | Aky |  Tohle není deníček.
Zmatená. Ztracená. Nemocná? Možná trochu šílená. (Vynechejme ponorkovou nemoc a chuť vraždit, ať nevypadám jako úplný blázen. I když... Stejně to nezachráním.) Venku prší. Buňka je pořád v neobyvatelném stavu a je tam příšerná zima. Sakra, tohle je srpen?
Pf, je dobrý vidět naději v novým školním roce?


Infinity

23. srpna 2014 v 13:18 | Aky |  Moje malé slohovky
A tak tu stojím a na sobě mám svou jedinou košili. A koleje se táhnou do dálky, jejich konec ani nevidím. Slunce zapadá a u zrezlé vlakové stanice už nikdo nestojí. Vítr rozpohyboval větve staré jabloně, jejíž plody už začínají dozrávat. Vlaštovky se houfují na drátech nad mou hlavou a já se cítím zase šťastná. O tomhle je všechno, o co jsem kdy stála.
Asi se chci rozběhnout a cítit tu radost z pohybu. Život je závod s časem, který nemůžeme vyhrát. Ale můžeme bojovat, protože každý z nás má za co. Pro někoho je to důležitý člověk, no já bojuji za tenhle úžasný pocit svobody. Můžu běžet, ale nemůžu tomu utéci. Ani nechci. Možná zemřu mladá. Nebo taky ne. Rozhodně však chci žít naplno, protože nikdy nevím, kdy mne čas dožene. Chci, aby ta holka, kterou ve mně ostatní vidí, byla tahle Aky, za kterou se schovávám... Nemohu vzdát ten boj, dokud mě ostatní neuvidí takovou, jaká doopravdy jsem.

A tohle je sen o tom, kde se nacházíme.

Čas nečeká. A kdyby čekal, něco by bylo špatně. Rovnováha mezi tímhle vším je strašně nejistá.
Hledám padající hvězdy. Na zemi jich jsou spousty, stačí hledat. Možná, že po nich šlapete a neuvědomujete si, jakou vzácnost máte pod nohami. Jsou to něčí vzpomínky - třeba právě na tom místě, přes které každý den procházíte, někdo zažil svůj první polibek . Našel svou lásku nebo byl prostě šťastný. Jsou to střípky cizích životů a my je potkáváme každý den.

Dnes večer - tam daleko - budeme obzorem
a budeme sbírat padlé hvězdy.

Možná můžeme rozhodovat o svém životě, ale i ostatní mohou rozhodovat o těch svých. A proto nikdy není nic tak, jak si naplánujeme.
Stačí se projít po těch kolejích a zpívat si. Padat na zem a znovu se zvedat. Sledovat to slunce, co pomalu zapadá za obrovské kopce. Jít dál, ačkoliv nikdo neví, kam můžeš dojít. A vítr ti cuchá vlasy a ty se cítíš naživu. O tom to všechno je, víte? Tyhle okamžiky, kdy je život opravdu jednoduchý a všechny myšlenky jsou pryč.
Jenže pak slyšíte jedoucí vlak a máte zase na výběr - zůstat stát nebo běžet dál. A předem nikdy nevíte, která možnost je ta správná. Můžete běžet dál nebo zůstat stát, nic jiného. Tohle je naše nekonečno.
Co byste udělali vy?

Basket Case

16. srpna 2014 v 21:32 | Aky |  "Žít hudbou byl můj sen.."
Green Day - Basket Case

Původně jsem k tématu týdne chtěla napsat něco jiného. Mám v rozepsaných článek plný pocitů, ale... Tohle, to je jich mnohem plnější. Dorazila jsem domů z kina, s úsměvem na rtech pustila našeho ven psa a zamířila k sousednímu domu. Nejen, že to bude brzy rok, co tam babi bydlí sama, ale ještě tam bratranec dnes oslavoval narozeniny. Má rozopravovanou druhou polovinu toho a často tam přespává. Chtěla jsem zahnat slepice a zavřít na noc kocoura i psa dovnitř, ale zarazily mě zamčené dveře. A koho to nevidím uvnitř - podobraz zpitého bratrance. No, co jiného bychom čekali, že?

Asi (ne)deníček?

13. srpna 2014 v 19:45 | Aky |  Tohle není deníček.
Minulý článek byl trochu mimo, já vím. Vlastně, trochu mimo bude i tenhle. Jsem... zmatená? Možná proto byl poslední normální článek ten tag. (Tedy, normální v rámci možností, normalita je přeci jen relativní pojem.) Už dlouho se mě nerozhodilo nic tolik, jako události posledních dnů. Začínají mi docházet slova, což je trochu smutné. Cítím, jako by se blížila další psací krize a to zrovna v době, kdy toho chci všem tolik sdělit. Možná to, že zase žiju okamžikem. Že už brzy budu mít místo, kde budu mít více klidu než doma. Hlídám cizí dítě a baví mě to, což bych nikdy nečekala. Uklízím a moc dobře vím, že s tou obytnou buňkou budou ještě věky práce. A už zítra nás bude doma o jednoho víc - mámino vysněné štěně, malý Max - border kolie. S trochou štěstí jdu v pátek do kina, protože (ačkoliv už mám za sebou období, kdy jsem Kluse poslouchala téměř pořád) pohádku s Klusem, Dykem a (ehm, musela jsem si to třetí jméno najít) Piškulkou si přece nemůžu nechat ujít. Miluju pohádky. Asi chci zůstat ještě dítětem. Teoreticky vzato, ještě bych se za dítě dala považovat, ne? A v sobotu je táborák. Chtěla bych jít, tak doufám, že seženu někoho, kdo se mnou půjde. Je to celý strašně zmatený, co?

Brý ránko

12. srpna 2014 v 9:34 | Aky |  Ze života
A i když dnešek nezačal nejlíp, tohle je jedna z věcí, kvůli kterým se vyplatí žít.
Tohle je ono. Ráno za zvuku té nejklasičtější a nejlepší hudby, ráno za poslechu písní od Nirvany, Green Day a Sex Pistols. Vstávání z postele a skoropád na zem. Pobíhání po domě a hledání, kam jsem si včera nachystala věci. Když pak tedy zjistím, že jsem si je nenachystala, je to trochu děsivé. Ach to zapomínání! Po ranním panikaření a probíhání nastává jedna z nejpříjemnějších částí dne - doma jsem sama, což je příjemná změna, a tak prostě stojím/sedím/pobíhám a něco hledám, hlavně tedy zpívám/vřískám. Tohle ráno to bylo God Save The Queen, konkrétně část téměř závěrečná, tedy "No future". Ugh, jo, tohle je jedna z věcí, které dokážou opravdu zvednout náladu. Nutno podotknouti, že hudba byla nahlas přesně tolik, abych neslyšela sama sebe, ale zároveň aby se neklepaly poličky.
Ranní hygiena, po které člověk zjistí, že si zapomněl sundat z krku ty levné řetízky, co se pořád trhají. A tak nastává dvacet minut poslouchání písniček a drhnutí krku, jelikož dostat tu odporně zeleno-šedo-modrou barvu dolů není žádná legrace. Dále bylo mým úkol zlidštit se, což jsem po dalších dvaceti minutách vzdala, rozcuchala si vlasy a rozesmála se. V tu chvíli mi v hlavě něco seplo a já si uvědomila, že takhle šťastná už jsem se necítila věky. (Asi bych měla dodat něco o tom, že se mi vlasy povedlo zkrotit, nebudu vám ale lhát, jsou pořád stejně příšerný.)
Odtancovala jsem z koupelny až do kuchyně, vyměnila vodu (na pití) želvákovi a do misky mu položila list salátu. Ještě spal - a to i přes to, že mu už brzy ráno někdo rozsvítil žárovku. Nakonec si nasypu do misky nějaké to obilí a přileju k tomu trochu mléka. Tedy, po dlouhé době zase snídám. I s miskou tedy sedím u notebooku. Odeslala jsem sovu - tedy, odepsala na mail, pobrukovala si Come As You Are, zjistila, kolik známých už je vzhůru a s úsměvem si všimla, že návštěvnost blogu se zvyšuje.
Je to jako něco úžasnýho, víte? Jako bych to všechno byla zase já, jako bych byla šťastná... Tohle jsou přesně ty okamžiky, ty rána, pro který stojí za to žít.
Pro hlasitou hudbu. Pro klidná rána. Pro chvíle, kdy v zrcadle vidím samu sebe.

Než umřu (#2)

10. srpna 2014 v 10:08 | Aky
Jednou bych se chtěla prostě sebrat, odejít a nikomu nic neříct. Odpojit se na několik měsíců od všech známých a cestovat. Vážně, cestovat je další z mých nesplnitelných snů.

Chtěla bych...
...vidět západ slunce u Stonehenge a prostě tam někde stát a přemýšlet o tom, jak něco takového mohlo vzniknout.
...navštívit hrob Marilyn Monroe a položit jí na hrob růži.
...jet metrem v New Yorku a nemít žádný určitý cíl. Vystoupit prostě tam, kde by se mi líbilo.
...vidět chodník slávy a poprosit náhodnýho chodce, aby mne vyfotil.
..se podívat k Velkému Kaňonu a něco tam napsat. Příběh, básničku,... To, co by mne v tu chvíli napadlo. Musí to být tak neuvěřitelně inspirující místo...
...navštívit i hrob Jima Morrisona. A odvážit se tam vykřičet do světa všechno, co mě kdy nasralo. Včetně toho, že se Jimmy předávkoval - ať už doktoři určili jakoukoliv příčinu smrti.
...se zastavit v Seattlu. Prostě jenom proto, že je to místo, kde vznikla spousta dobré hudby. A když už tam budu, najdu tzv. Gum Wall a přidám svou žvýkačku.
...stát v davu na Times Square na Nový rok.
...se projít (alespoň kousek) po Velké Čínské zdi a usmívat se na lidi.
...objevit nějaké menší městečko v Kalifornii, o kterém jsem nikdy neslyšela. A v něm najít malý obchůdek s hudbou, kde bych si něco koupila jen tak, pro radost.
...si dát pizzu v Itálii a rozdělit se o ni s nějakým cizím člověkem.
...se zastavit v Austálii - v Sydney. A podívat se z dálky na Operu v Sydney prostě jenom proto, že je to teď šíleně mainstream.
...zazpívat si v davu na Music Midtown, ačkoliv je pravděpodobné, že většinu účinkujících nebudu znát.
...se zastavit v nějakém větším městě ve Francii a nechat si tam obarvit hlavu na barvu, kterou mi doporučí.
...napsat svůj vzkaz na Juliinu Zeď ve Veroně. Improvizovat a napsat tam to, co bych v tu chvíli chtěla.
...nechat papírek se vzkazem v knize v Sevillské Knihovně ve Španělsku.
...udělat krok po těch kontinentech, na kterých to bude možné.
...zajít na Vans Warped Tour, což je asi to, co chci z celého tohohle seznamu nejvíc.
A nakonec se chci vrátit zpátky domů a všem se omluvit, co za hloupost jsem to zase udělala.

Jenomže nic z toho se nikdy nestane. Tak jsem si to alespoň sepsala, abych se za rok, dva mohla podívat, jaká hloupá a naivní puberťačka jsem byla.

Co jsem, kde jsem, proč jsem?

7. srpna 2014 v 21:10 | Aky |  Tohle není deníček.
Asi jsem se úplně zbláznila. (Nebo je to všechno způsobeno mou horečkou.) Jsem zabalená v dece, klepu se zimou, i když venku je více než 20°. Čekám, jestli mi na sluníčku za oknem rozmrzne pečivo, které někdo velice aktivní včera uklidil do lednice. Nechápu proč, ale výjimečně jsem takovou blbost neudělala já. Doufám. Musela jsem odvolat hlídání sousedovic syna. Ne že by mi to vadilo. Vlastně s ním celkem vycházím, včera mi pouze zahrabal ruku do písku, bagrem přejel nohu (nutno podotknouti, že jsem byla bosá) a pak utekl. Vlastně jsem ráda, že to se mnou vydržel alespoň tu hodinu. Ve většině případů ty děti uprchnou ještě dříve.

Řetězový tag, co k tomu říct?

6. srpna 2014 v 9:46 | Aky |  Ze života
Tak jo, i já jsem byla označená v nějakém tom tagu. A když už si s tím někdo dal takovou práci, nechci porušit řetězec. Vlastně mě těší, že si někdo vzpomněl. Do blogové komunity jsem se nějak více začala zapojovat až nedávno a jsem opravdu ráda, že jsem to udělala. Objevila jsem pár úžasných a obdivuhodných lidí. Jedním z nich je právě ten, který mne "nominoval" či jak tomu říkat, do tohoto tagu - Crimson Lotus, jež vede blog, který velice ráda (a nutno dodat, že - narozdíl od jiných - poctivě). Takže, opravdu moc děkuji :)

Oběť se vždy vrací na místo činu...

4. srpna 2014 v 21:18 | Aky |  Tohle není deníček.
...takže si dávejte pozor, kde vraždíte.
Jsem zpátky, přežila jsem. Což se nedá říci o některých jiných lidech, nah. Ale popírám, že za to můžu já. Nemáte důkazy, všechny jsem je zničila!
Podařilo se mi vyhnout většině hádek tím, že jsem si prostě nasadila sluchátka a něco si pustila. Dost často to byli právě Anti-Flag, Rise Against, Sum 41 nebo Casualties. A asi to všechny okollo štvalo, mě ale zase vadily ty jejich řeči.