WE ARE ALL MAD HERE.

Asi (ne)deníček?

13. srpna 2014 v 19:45 | Aky |  Tohle není deníček.
Minulý článek byl trochu mimo, já vím. Vlastně, trochu mimo bude i tenhle. Jsem... zmatená? Možná proto byl poslední normální článek ten tag. (Tedy, normální v rámci možností, normalita je přeci jen relativní pojem.) Už dlouho se mě nerozhodilo nic tolik, jako události posledních dnů. Začínají mi docházet slova, což je trochu smutné. Cítím, jako by se blížila další psací krize a to zrovna v době, kdy toho chci všem tolik sdělit. Možná to, že zase žiju okamžikem. Že už brzy budu mít místo, kde budu mít více klidu než doma. Hlídám cizí dítě a baví mě to, což bych nikdy nečekala. Uklízím a moc dobře vím, že s tou obytnou buňkou budou ještě věky práce. A už zítra nás bude doma o jednoho víc - mámino vysněné štěně, malý Max - border kolie. S trochou štěstí jdu v pátek do kina, protože (ačkoliv už mám za sebou období, kdy jsem Kluse poslouchala téměř pořád) pohádku s Klusem, Dykem a (ehm, musela jsem si to třetí jméno najít) Piškulkou si přece nemůžu nechat ujít. Miluju pohádky. Asi chci zůstat ještě dítětem. Teoreticky vzato, ještě bych se za dítě dala považovat, ne? A v sobotu je táborák. Chtěla bych jít, tak doufám, že seženu někoho, kdo se mnou půjde. Je to celý strašně zmatený, co?


Je to zvláštní. Nemám chuť k jídlu, ale hlad obrovský. Taky jsem potkala někoho, s kým si fakt rozumím. Je to se mnou hodně zlý?
Už dva dny jsem nebyla uklízet v buňce. Už věky jsem nebyla běhat se psem - ale to proto, že nemá packu ještě úplně v pořádku. Je ještě línější než já, což je téměř neuvěřitelný. Poslední dobou poslouchám strašně divnou hudbu, tedy když nepočítám chvíle, kdy si zpívám/vřískám svou klasiku. Nechci se takhle děsně divně měnit. Asi bych měla dělat něco, u čeho přijdu na jiný myšlenky. Už dva týdny tu mám nechystané tričko a barvu na textil, dokonce i předlohu. Ještě jsem na to ale nesáhla. Dokonce jsem ani nepřežehlila to staré.
Musím se sebou něco udělat, ale stejně sedím zhroucená tady a zase píšu. Dostala jsem tu mouchu, co tu od včerejška. Kocour mi ožužlává palec u nohy a mám pocit, že se napil z mého kafe. Nějak mi docházejí slova a ani trochu se mi to nelíbí. Vím přesně, o čem chci psát, ale když to zkusím napsat, nikdy to není víc než jeden mizernej odstavec. Vadilo by vám, kdybych vám posledních několik dní popsala fotkami? Asi to vystihují mnohem víc, než bych dokázala říct...





Abych upřesnila, o co vlastně jde, že ano... První dvě fotky jsou z Blosdorfu, kam jsem zavítala s bratrancem. Chytili jsme celkem dobrá místa a ukázka byla opravdu zajímavá. (Eh, vlastně jsem tam teď nejezdila úplně každoročně, takže... Asi tak.) Připomínalo se 100-leté výročí začátku 1. světové války. Vzhledem k tomu, že záminkou byla smrt Františka Ferdinanda, nejspíše mám obhajobu proto, že mi v hlavě celou dobu změno "Take Me Out."
Další dvě fotky jsou z úklidu buňky. Na předposlední fotce je vidět stav těsně po první fázi úklidu. Povedlo se mi probojovat k oknu a strhnout/roztáhnout závěsy. Pak jsem vyklidila většinu rozpadlého nábytku, který se později vyhodí/spálí. Teď už to uvnitř vypadá trochu líp, pryč je téměř centimetrová vrstva prachu na podlaze a většina pavučin. Jistě velice "potřebné" zahradnické náčiní mého otce je odklizeno za zástěnou, která je na fotografii po mé levé straně, není tedy, ehm, pořádně (vůbec) vidět. No, poslední fotka jsou dveře z vnitřní strany. Buňka byla obývaná tátou v době, kdy byl "ještě mladý" a "nebyl si jistý, že chce s mamkou žít". Bude s tím ještě spousta práce, ale... Vyplatí se to, určitě.
Poslední dobou přemýšlím o tom, jak mě vidí jiní lidé vidí. (Možná někteří určití lidé, ehm.) Tady u nás je to takový zvláštní. Není tu ani sto obyvatel, i když přes prázdniny se všema těma vnoučátkama a příbuznýma možná. Vzhledem k tomu, že jsem se za poslední dva roky dost změnila, někteří lidé mne opravdu nepoznávají. Taky je to tím, že nerada chodím přes vesnici a když se potřebuju někam dostat, chodím přes pole. Prostě se nepohybuji mezi lidmi (ehm, jsme tady, teoreticky vzato, všichni skoro sousedi), takže se tomu zase tolik nedivím. Brýle už nosím několik měsíců, vzhled mi ovlivnily celkem zásadně. A když se k tomu přidají částečně modré vlasy, máme tu úplně jiného člověka. Alespoň vzhledově. Z toho důvodu chápu, že kromě dvou sester, s nimiž se potkávám častěji, mne spoustu lidí nepoznává. Asi mi to zase ani tak nevadí. Jenomže pak jsou tu lidi, u kterých by mne zajímalo, jak mě vidí. Zatím jsem k němu byla úplně upřímná, takže... (ah, hloupý asociále, co si nalháváš? odmítlas tu schůzku!) No, nechme události plynout. Prší, takže ačkoliv jsem měla jít hlídat Štěpu, zůstávám doma. A zase jím, uh.
Dává to trochu smysl? Asi si udělám ještě jedno kafe a budu si hrát na to, že dělám něco důležitýho...
Tak strašně bych chtěla, aby se My Chem dali zase dohromady... Ale až vyjdou ta alba - Stomachaches od Frankieho, Hesitant Alien od Geeho - bude to asi úplně definitivní. Prostě konec. Ugh, pocity. Příšerná věc.
Poslední dobou si připadám jako hloupá puberťačka, co jich ve školním roce potkávám mraky. Možná jsem, eh. Věkově by to odpovídalo. Zbláznila jsem se, tentokrát už definitivně. Myslíte, že se dá někde koupit něco jako společenský cit? Nikdy nevím, co správného odpovědět...
Asi poslední dobou poslouchám divnou hudbu - divnější než obvykle. Asi mi vlastně nic z toho, co jsem dneska napsala, zase tolik nevadí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radfordová Radfordová | Web | 14. srpna 2014 v 15:09 | Reagovat

víš, že jsem si zrovna včera říkala, že ta poslední normální věc, kterou jsem na blog přidala, byl ten tag? ale naštěstí můžem o normálnosti spekulovat, popřípadě říct, že je to mainstream, takže můžem být v klidu :D :)
jo, taky mi chybí Chem. asi už jenom z principu. je divný je sledovat každýho tak nějak... zvlášť.
btw. slyšela jsi tu druhou věc od Franka? joyriding se to myslím jmenuje?

2 Aky Aky | Web | 14. srpna 2014 v 18:25 | Reagovat

[1]: No, jo... Poslední dobou je to všechno nějaký divný a v době psaní toho tagu byl život asi jednodušší :D
A jo, slyšela :3 Jako všechno ostatní, na co Frankie jenom sáhne, se mi to líbilo. Hlavně ten text. Někdy mívám takový stavy, když si říkám, že ten rozpad byl k něčemu dobrej, ale pak... Prostě mi to chybí.

3 stuprum stuprum | Web | 15. srpna 2014 v 11:49 | Reagovat

Jak ses, himlhergot, mohla za dvě jara tak proměnit, aby tě lidé nepoznávali? :)

Někdo moudrý řekl: K čemu máme pocity? Pocity jsou největší prokletí lidí!

4 Aky Aky | Web | 15. srpna 2014 v 12:31 | Reagovat

[3]: Nemám nejmenší tušení. Přibrala jsem, změnila barvu i střih vlasů, vyrostla o 10 cm, začala nosit brýle. A styl oblékání, trochu. I tak se s těmi lidmi ale moc nepotkávám, nejsem tak úplně společenský typ.
Prokletí. Máš, jako vždy, úplnou pravdu.

5 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 21:10 | Reagovat

To jsou ty prázdninový stavy... Být stejná je mnohem snazší přes rok, kdy má člověk rutinní režim. Když má člověk moc volna, začne blbnout. :-D
Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama