WE ARE ALL MAD HERE.

Září 2014

A všechno souvisí se vším

27. září 2014 v 10:33 | Aky |  Tohle není deníček.
Myslím, že tohle by mohl být zase jeden z těch méně negativních článků. Jakože, nestíhám a šílím. Měla bych dělat tolik věcí... Ale tak nějak, nedělám. Zase jsem se začala hrabat v textech od Beatles, takže už mám jistotu, že o víkendu využiju každou volnou chvilku. (Nejsem si jistá, jestli rozumně. Nevadí.)Mimochodem, jestli někdo znáte Revolution no.9, zkuste mi dolů napsat váš názor. Ještě pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je to geniální nebo hloupý. Možná od každýho trochu. Asi jedna z těch věcí, nad kterýma se nesmí moc přemýšlet.
Prý šílím. Já osobně bych to nazvala spíš lidštěním, ale jejich názor jim brát nebudu. Mluvím mnohem víc, než když jsem nervní. (A věřte, že když jsem nervní, mluvím vážně hodně.)

Křídla podruhé

19. září 2014 v 19:04 | Aky |  Moje malé slohovky
Pamatuje si ještě někdo ten červnový článek o Křídlech? Není to úplně navazující na to. Asi. Křídla. Bez křídel.


Takové to odpolední venčení židle

3. září 2014 v 20:06 | Aky |  Tohle není deníček.
Neuvěříte, jak dlouho už chci napsat něco optimistickýho. A nemůžu, když nic optimistickýho nevidím. Takže rovnou říkám, že dnešek byl až podezřele úžasný... Vsadím se, že se brzo něco pokazí.
Myslím, že dnešní venčení židle zachránilo den, ehe. Takoví lidé se běžně nepotkávají.

(Ne)klid

2. září 2014 v 20:06 | Aky |  Dopisy Nikomu
Nenávidím tě. Neukážeš se a já tě hledám. A ty víš, že tě hledám. A já vím, že ty víš, že vím, kde bych tě hledat měla. Ale přesto se k tomu místo ani nepřiblížím. Možná doufám, že jednou přijdeš první ty?
Jenže ty nepřijdeš. A vyžíváš se v tom, jak nenávidím tenhle pocit. Jak zbytečná a otravná si připadám.
A víš, že nechci. Ale dělám to a nenávidím se za to. A tebe, tebe nenávidím. Za ty milý poznámky, co mě zabíjej. Za to, že když tě potřebuju, nikdy tu nejsi.
Vnucuju se. Nedělám to ráda a ty to víš. A miluješ to zoufalství v mých očích.
Procházím všemi těmi místy, kde jsme spolu nikdy nebyli. A nikdy nebudeme, co? Už se nevrátíš a já už znovu nepřijdu. Vždycky při tý úžasně pitomý písničce si vzpomenu. Chci, abys zase stál vedle mě. Chci, aby ses vrátil. Nechci tě už nikdy vidět. Nechci, aby ses ještě někdy vracel.
Možná bys měl vědět, že ty jsi to poslední, co mne drží od naprostého zoufalství. Těch pár slov, která nic neznamenala, pro mne jsou strašně moc. A opakuju si je a říkám si, jsem to ale kráva. Nemáš mě rád.
Mám strach, že zapomenu, jak vlastně vypadáš. A že jestli se vrátíš a já tě opravdu uvidím, nepoznám tě mezi ostatními šedými lidmi.
Asi mám taky strach, že brzo nepoznám, že nejsi reálný. A problémem je, že kdybys reálný byl, bylo by to jen a jen horší.
Když umřu, potěší tě to? Protože pro tebe bych to udělala...

Od Někoho Nikomu.
Zmatené myšlenky, 666
Temná zákoutí mé hlavy.