WE ARE ALL MAD HERE.

A proč ne?

26. října 2014 v 9:30 | Aky
Je to divný, ne? Tenhle život.
Všechno to zachází do extrémů. V jednu chvíli jsem šťastná, s lidma, který mám ráda a se kterýma si rozumím... A pak, znovu, ležím schoulená v posteli a ptám se, jestli tohle všechno jednou skončí dobře.
Myslím, že dneska zkusím vyprávět to popořadě. Ačkoliv po tom všem, kdo ví?
Jak by řekl Karlík, a proč ne?


Já vím, asi už jsem tu o Alence psala. Ale i tak... Tohle dílo mě pronásleduje. Nevyhnu se mu, teď po premiéře už asi nikdy. Mimochodem, docela se to povedlo. Stejně jako afterparty. L-lovení Ka-karlíka zůstane mojí první větší premiérou a já jsem za to ráda. Nevím, jestli bych někdy nalezla jinou miniroli, která by mi tak seděla.
Život je jako šachová partie. Nezáleží na tom, co se stalo předtím - záleží pouze na tom postavení, rozumíš?
Ale božíčku. Někdo koktá, někdo krade. A každý máme své nevýhody, každý z nás má něco, co ho sráží znovu na kolena a uvnitř ničí. A nikdy nad tím nemůžeme vyhrát. Nezbývá nám nic jiného, než hrál podle pravidel, ale tak, abychom nemuseli prohrát.
Realita je zvláštní věc - a věci, které nedávají smysl, mhou mít nějaký význam. Proto není potřeba se ptát, jak zní recept na slepičí paštiku, proč jsou chlapci na K tak úžasní nebo odkud se Aljoška zná s Leninem.
Jsou i další věci v záři reflektorů, jež nejsou všem úplně jasné. Tuší někdo z vás, co má společného Snárk, Hromoplk a Boťouch? Proč se Pentlochňap Alence plete s Pentlochlapem? A proč se v hospodě schází Karlík s Aljošou, Lenin, Pentlochlap, krvavé labutě a papoušek?
Myslím tím, naučila jsem se jednu věc - moje odpověď na otázku, na kterou ses nezeptal - nebo nezeptala?, bude "A proč ne?".

Ale pokračujme souvisleji.
Každá část posledních 14-ti dní by se dalo rozdělit na dvě poloviny (ono kolik jinak by těch polovin mělo být, co?). Dobré chvíle, špatné chvíle. Nic neutrálního tu snad ani nebylo.
Tak začnem, ne?

Ten okamžik, kdy stojím v záři světel a hledím na všechny ty lidi. Úplně mě opustil všechen strach. A povedlo se to, víceméně. Vlastně... ty nejšťastnější vzpomínky jsou jen krátký okamžiky.
Cesta tím starým autem s pochybným původem a chrastící rádio. Jen málo lidí by bylo ochotno se mnou v takovou chvíli zpívat Imagine od Lennona.
Moment, kdy jsem si uvědomila, že ani nechci, aby mě měli všichni divadelníci od nás rádi. Stačí mi, když jsou ti, co se mnou tráví víc času, než je nutný, upřímní.
Upřímný úsměvy lidí okolo. Nelitovala jsem toho, že jsem se nechala po premiéře přemluvit, abych šla tancovat. Ne, tohle je jeden z večerů, kterých litovat nebudu.
Pochopení od někoho, do koho bych to nikdy neřekla.
Úsměvy od lidí, kteří tvrdili, že už se nikdy nebudou usmívat.
Doteď si přesně pamatuju, jak rejža přišel k nám do třídy, podíval se na mou kamarádku, pak na mě. Už předtím jste se nechaly zapsat do jeho divadelnický listiny s tím, že až pro nás bude mít roli, ozve se. Podíval se znovu na ni, pak znovu na mě. Bílá, kývl směrem k ní. Černá, kývl směrem ke mně. A už nám to zůstalo. Černej Tvor, Černá šachová figurka, Černá polovina Snárka? Myslím tím, nic lepšího bych si ani nemohla přát.
A svým způsobem sem patří i první schůzka na novou hru, i když kolektiv už teď nevypadá tak dobře. Až moc rozdílných typů lidí. A pár jedinců s tak nízkou inteligencí, až byste se divili, že umí číst.
Všechny ty všední maličkosti, co by pro nikoho jiného neměly takový význam.

...

Jenom já a ten bílý strop. Kdyby měl oči, jistě by zíral do těch mých. Taky ty chvíle mezi lidmi, kdy se stejně cítím úplně sama. Protože někdy mám pocit, že mi nikdo nerozumí. Že nechápou, proč tohle všechno dělám. Proč se (ne)snažím. Nechápou, proč se tolik citově vážu k lidem, kteří mi neustále ubližují. Proč nedokážu uvěřit pravdě.
Možná by to mohli pochopit, kdybych se dokázala otevřít jinak než v psané podobě. Někteří se dokonce snaží.
Na soustředění jsem na moment měla pocit, že tam nepatřím.
Možná to tak je. Nebo taky ne.
Některý lidi nedokážu nenávidět. Nebo ignorovat. Nebo cokoliv, co by mě nebolelo. Vyprávěla jsem vám už o týhle bolesti? Je to jako když se vám někdo pokusí zabodnout vidličku do srdce. Ale chyba, nepovede se to. Ta vidlička mi jen odloupne kus srdce a bolí to. Neskutečně moc. A tohle, to se opakuje. Já jenom netuším, kolik z mýho už předtím zkaženýho srdce ještě zbylo...
Konec depkaření, co?

Někde jsem četla, že život je jako houpačka. Myslím, že to bylo u slečny Radfordové, mýlím-li se, nechť mne vyvede z omylu.
Nejsem si jistá, jak přesně jsem to viděla popsaný, ale vidím v tom... něco? Prostě, jde o ten pocit, když se houpete. Odrazíte se a víte, že je to všechno šílený, ale i tak do toho jdete. A jednu jste nahoře a cítíte se úžasně a pak se houpačka zase vrací zpátky a vy máte takový ten zvláštní pocit, jako byste na moment padali. Po čase se houpačka zastaví. A pokud jste dostateční blázni, jdete do toho všeho znovu a děláte ty stejné chyby. Litovat toho by ale nebylo správné.
Jenom chci říct, udělala bych to celý znova a historii asi neměnila. Asi...

Jenom jsem ráda, že jsem to všechno přežila. Ne úplně ve zdraví, ale jsem tu. Tak mi v pondělí držte palce, hrajeme na Lathife a já se už teď neskutečně bojím...
Jsem šílená. Všichni jsme. Šílenství je možná jenom jiný slovo pro normalitu.
Všímáte si? Zase White Rabbit. Zase. Zase. Zase.
Měla bych si vybrat jinou písničku, kterou budu cpát do všech článků.
Vlastně se chci omluvit za to, že se v písničkách tolik opakuju. Nějak teď nedokážu hledat novou hudbu a mnohem víc se vážu k tý, kterou už nějaký ten pátek poslouchám.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ang Ang | Web | 26. října 2014 v 13:23 | Reagovat

A kdo říká, že vázat se ke starým věcem je špatně.
Hranice mezi šílenstvím a normalitou v podstatě ani neexistuje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama