WE ARE ALL MAD HERE.

Prosinec 2014

Život ještě furt není fér

31. prosince 2014 v 0:08 | Aky |  Tohle není deníček.
Po dlouhý době jsem tu s něčím, co bude trochu... konkrétnější? Možná, nevím. Nejspíš to bude stejně zmatený jako všechno, co jsem kdy napsala. Ale je to (ne)deníček, zase. Po dlouhé době, myslím. Kdy byl poslední? Rozhodně ne v listopadu... Takže říjen, je to možný? Vlastně, asi jo...

Dopis Někomu

22. prosince 2014 v 13:33 | Aky |  Dopisy Nikomu
Tohle je první dopis, který píšu konkrétně někomu. Nevím, jestli si to přečteš, možná jo, občas jsi moje články čítávala. Kdo ví? Ani nevím, jestli bych chtěla, aby sis to přečetla. Možná jo, abys pochopila...

Jak začít?
Bolí to, vážně moc. Je to jako zrada od někoho, od koho jsem to nečekala. Nebo, ne úplně.
Vyrvala jsi mi srdce z těla a podupala ho. Pak jsi moje srdce zase sebrala a pokusila se ho vrátit tam, kam patří, ale ono tam už nepatřilo. Ránu jsi zalepila malinkou náplastí s dětským obrázkem a doufala, že to postačí.
Možná, víš... Tím, že se budeš ptát.... Prostě, jenom to bolí víc a víc.
A já tě nedokážu nesnášet a, víš, vlastně už není co odpouštět. Všechno jsem ti prominula ve chvíli, kdy jsi mě o to poprvý požádala.
Nehorší na tom je, že mi neublížil tolik ten úplný konec, jako spíš ten poslední týden. To, jak jsi s téměř každým okolo prohodila víc slov než se mnou a tvý zlý poznámky na mě... Odháněla jsi mě od sebe a já netušila proč, ale vážně to bolelo. Byla jsem z toho zmatená a smutná a věř mi, taky jsem trochu žárlila na to, že se s mou kamarádkou bavíš víc a častěji než se mnou. Že na zkoušce jsi mě sotva pozdravila a já netušila proč. Že jsi se najednou rozhodla, že na tu večeři nepůjdeš a já se to nedozvěděla od tebe, ale od někoho jinýho.
Víš, vlastně jsem nepochybovala o tobě, pochybovala jsem o sobě. Nejsem dost hezká ani chytrá, nejsem nikdo speciální ani úžasný. Pochybovala jsem o tom, kdo jsem a jestli jsem opravdu taková, jaká bych být chtěla. Pochybovala jsem o sobě, o tom, co jsem se sebou od léta udělala. A přesto jsi trávila čas se mnou a já, já tě stále mám strašně moc ráda.
Vzpomínáš, jak je to v Karlíkovi?
"Já tě mám moc ráda. Já mám moc ráda ty tvoje příběhy!"
"Já vím. Já tebe taky moc..."
Chci říct, že veškerý sebevědomí, co jsem sbírala posledních šest měsíců, všechno, co jsem za poslední rok vybudovala je pryč. Poslední týden se to začalo hroutit a svým závěrem jsi jenom kopla do těch ruin. Jestli jsi mi nechtěla ublížit, no, možná jsi to mohla ukončit dřív. Mnohem dřív. Třeba i dřív, než to začalo.
Ale, spíš za to můžu já. Nejsem nikdo, kdo by si tu lásku zasloužil. Malá svině, co se jenom lituje. Ošklivá. Neschopná. K ničemu. A nejspíš dokonce zahodím jedinou věc, kterou mám na svým já ráda, protože tuhle hudbu teď poslouchat nedokážu.
I tak mám pocit, jako by těch hezkejch vzpomínek bylo víc. I když jsi mě vlastně nikdy neměla ráda, ne takhle. Třeba to jednou bude dobrý, nevím. Hlavně chci říct, aby sis moc nebrala, že ti neodpovídám. Je to jako bych si do otevřený rány sypala sůl a věř, že to nemám zapotřebí.
Možná, že když to bude hodně těžký, vynechám tu novou hru, co se začala nacvičovat. Však víš, jen tak pro jistotu. (Vlastně, nemůžu. Slíbila jsem to. Ne tobě, ne jí, ale dalším dvěma lidem, na kterých mi neskutečně moc záleží.) Třeba, možná, můžeme existovat vedle sebe a nebude to tak ubíjející. Já nevím, říkají mi, že to bude dobrý. Tak třeba bude?
Tohle není mířený proti tobě. (Možná malinko. Mám vztek, ale spíš na sebe. Že jsem to nepoznala dřív. Jsem smutná a zklamaná, ale tak už to bývá a hlavně, je mi to líto. Moc líto.) Je to spíš vyblití mých pocitů, i když trochu zmatený. Doufám, že budeš šťastná a spokojená ve svým životě. Strašně moc bych chtěla říct, že mi záleží na tom, jak ti bude dál, ale jsem strašná svině. Nedokážu se dál pohybovat ve tvý blízkosti nebo třeba podporovat tě. Nemůžu, promiň. Žij si dál svůj vlastní život a snaž se ho žít tak, aby sis nemusela ubližovat.
Ale jak říkám, už to není moje starost. Chci říct, vážně doufám, že ti s někým jiným bude líp. A mně taky.

Dodatek?
Vlastně jsem si myslela, že až to obě trochu rozdýcháme, třeba budeme moct zůstat v kontaktu. Evidentně o to nestojíš, takže... No, dobře, fajn. Dělej jak myslíš, ale věř, že se ti povedlo mě znovu zlomit. Upřímně, všechny výčitky jdou stranou a já doufám, že tě to bolí alespoň tolik, jako to bolí mě.

Možná

20. prosince 2014 v 12:45 | Aky |  Ze života
Občas mě některé věci nahlodají tak, že jim uvěřím, i když nechci.
Možná je to tentokrát fakt pravda nebo jenom výmysl mý paranoidní hlavy, já nevím.
Je to šílený, ne? Celej svět.
To, že některých závislostí se prostě nedokážete zbavit. A zbydou jenom ty výčitky. A jizvy. Heheh, na duši. Samozřejmě.
Není dobrý mlucit o některých věcech, co?
Není dobrý prostě mluvit.
Chci říct, nikdy bych si nezapálila cigeretu, ne? Chci říct, nikdy bych si ji netípla o ruku. Nejsem blbá.
Vlastně jsem. Šíleně moc. Protože si to zasloužím.
To mám za to, že jdu proti všem svým zásadám. Za to, že jsem si myslela, že můžu být jako každá jiná holka a nedělat si starosti s některýma věcma. Za to, že jsem si myslela, že mě může mít někdo rád. Za to, že jsem si myslela, že můžu být sama sebou.
Zasloužím si to, protože kdybych nebyla blbá, dávno najdu nějaký řešení.
Já nechci vidět jiný řešení a to je můj problém. Takže když se budu snažit a budu chtít, můžu se z těchhle sraček vyhrabat. No zvládnu, ne?
Prý bych měla jíst, i když nemám hlad. Prý mám hlad, ale jen o tom nevím. Prý... Říkají spoustu věcí. Oni i ty hlasy. A komu bych asi tak měla věřit?
Některý lidi jsou neskuteční. Nějaká slova tak šíleně nepravdivá.
Není to asi ani trochu správný, ale... Všechny vás nenávidím.
Možná proto, že jste lepší herci než já a dokážete se tvářit, že je všechno v pořádku - a to i když není. Možná proto, že vám neskutečně závidím. Možná proto, že vím, že na tom vlastně nejsem tak špatně. Že je to vlastně jen a jen moje chyba a že kdybych se snažila, bude líp.

Možná nechci a vo tom to je.

Kam odešly ty dobré časy?
Všechna ta hloupá zábava
a blbosti, co jsme dělali.
Kam odešly ty dobré časy?
No, to pořád nevím.

Můžeš podplatit ďábla nebo se modlit k bohu.
Můžeš třeba prodat všechno co máš.
Ale stejně se to nedozvíš.

Řekněte mi

7. prosince 2014 v 7:29 | Aky
Řekněte mi, že se mi poslední čtyři hodiny jenom zdály.
Řekněte mi, že je to jenom zlej sen.
Řekněte mi, že tu nesedím s nejsilnějším kafe, jaký jsem si kdy udělala, a nehlídám malýho brášku.
Řekněte mi, že ještě spím.
Řekněte mi, že jsem ještě včera večer nevtipkovala s větou "Ještě neumírej.", protože jo, přesně to jsem udělala.

Já nevím.
Není to zvláštní?
Řekněte mi, že to bude v pořádku a nic se neděje.

Řekněte mi, co se to vlastně děje, protože já to chtěla zapomenout.
Jsem unavená. Měla bych napsat ty laborky, co?
Nemůžu se soustředit.
Netuším, co se bude dít dál.
Je v pořádku, viď?

Jenom... Je to tu zase. Po víc než roce.
Blikají modrý světla skrz zatažený záclony. "Zůstaň tam s bráchou, nechoďte sem."
A ja vím, že jednou si sem přijedou i pro mě.

Jenom sedím a piju kafe a poslouchám Beatles v domnění, že se z toho třeba nesložím a nezblázním.
Řekneš mi, že to bude v pořádku, prosím?