WE ARE ALL MAD HERE.

Život ještě furt není fér

31. prosince 2014 v 0:08 | Aky |  Tohle není deníček.
Po dlouhý době jsem tu s něčím, co bude trochu... konkrétnější? Možná, nevím. Nejspíš to bude stejně zmatený jako všechno, co jsem kdy napsala. Ale je to (ne)deníček, zase. Po dlouhé době, myslím. Kdy byl poslední? Rozhodně ne v listopadu... Takže říjen, je to možný? Vlastně, asi jo...


Cítím nějakou hloupou povinnost vysvětlit, co se to poslední dva měsíce dělo. (Možná pořád děje, kdo ví?) Listopad byl jedno z nejlepších období letošního roku. Projevilo se všechno, na čem jsem celý ty měsíce pracovala a víte co? Cítila jsem se krásná a spokojená sama se sebou. (Shit, tohle je krev?) A všimli si toho i (nad?)lidi okolo mě. Jasně, nálepky ironická mrcha se asi nezbavím a vlastně, taková nejspíš jsem. Nevadí mi to. Nebo nevadilo, nevím. Netuším, proč některý věci tak rychle zmizí.
Nechci zahodit měsíce (roky, pravděpodobně, ale... čas je relativní a já mám důvod to takhle počítat...) budování sebe samotný. Je to skoro rok a půl, co mi došlo, že se sebou musím začít něco dělat. Že nemá cenu se užírat kvůli něčemu, co stejně nezměním. A že když nejsem spokojená se sebou, musím se změnit. A tak jsem začala, nebo spíš... přestala. Přestala jsem si hrát na milou, slušně vychovanou a kamarádskou holku. Ne hned, postupně. Už jsem neměla trpělivost na přikyvování lidem bez názoru a zabývání se rádoby velkými problémy ostatních. Asi jsem tím proti sobě pár hodně lidí poštvala. Postupně jsem to byla víc a víc já - a čím víc já jsem to byla, tím jistěji jsem se cítila mezi lidmi. Ta Aky (nebo ta Terka, kdo ví?), co jsem pohřbila hluboko v sobě, protože ji lidi neměli rádi. Když jsem ji tedy znovu probudila, neměla jsem co ztratit, ne? Těm lidem, nezáleželo jim na mně.
Hodně mi s tím pomáhal blog. S tím, abych se mohla sama sobě podívat do očí. Abych se jednou mohla podívat do zrcadla a říct si, že jsem krásná. Abych se nehnusila sama sobě.
Věřte si tomu, nebo ne - nezálěží mi na tom - ale i teď se na sebe dokážu podívat. Po celým tom pádu mýho já, po tom, co mi někdo podupal tohle všechno. Jenom chci, aby sis vzala moje vzpomínky a mně bylo zase fajn. Nechci to zapomenout. Možná si to chci pamatovat, i když to bolí.

"Přísahej mi na vlastní život,
že na mým pohřbu nebude nikdo brečet."

Chci říct, teď se nemůžu zase zhroutit a litovat se. Nemám na to čas. (Docela ironie, ne?) I když se necítím dobře a občas mám pocit, že jsem úplně zešílela, hah, holka, nejsi daleko od pravdy je tu spousta dalších věcí, kvůli kterým musím pokračovat. Právě jsem zabila týden naprostým ničím s trochou hysterickýho vzlykotu a asi už by se to nemělo opakovat. Zanedbávala jsem úplně všechno (heheh, snad s výjimkou blogu a sociálních sítí, kde jsem si zapisovala depky) a teď mám zase jenom (necelý) týden na to, abych dala všechno do stavu, kdy to bude vypadat, že je všechno v pořádku. Myslím, že to dá mnohem víc práce, než jsem odhadovala.

Potřebuju... Něco. Asi si nechám propíchnout uši. Možná od bratránka. Teda, když babi pustila do domu bratrance s polovyholenou hlavou a náušnicí v uchu, já taky nebudu vyděděná, ne? Když už rozdýchala barevný vlasy a to (skoro) všechno ostatní...

Strašně mi chybíš. Nedokážu to říct jinak a dokonce to nezvládnu ani nějak okecat - a to mi věřte, v okecávání a odbočování od tématu jsem dobrá (možná proto je pro mě Twitter taková výzva). Potřebuju tě ve svým životě. Nevím, jestli to byly lži nebo jsi tomu sama věřila, nevím. Prostě to skončilo a já nemůžu říct, že jsem to nečekala. Nejsem si jistá, co bych si měla myslet nebo co bych měla dělat a mrzí mě, že si to vyčítáš. Ale tak už to je a - pff, no jo. Přítomnost nezměním. A tebe taky ne - ani bych nechtěla, aby ses kvůli mě měnila. Ani jedna nejsme dokonalá. Možná v tom bylo to kouzlo a já, já viděla něco víc. Víc než ty. Chtěla bych se tě zeptat na jednu otázku. Třeba se tě i jednou zeptám. Myslela jsi to vážně? Někdy? Alespoň na začátku?
Protože, já nevím. Kdybys mě měla ráda tak, jak říkáš, zlomila bys mě?

"Přála bych si, aby to mohlo být jednoduchý,
ale takhle to prostě nikdy nebývá.
Nikdy to nebývá jako ve filmech,
nikdy to nebývá tak, jak se říkává."

Dneska je to jen pár řádků. Možná proto, abych si udržela přehled o sobě samotný. Abych si to za pár měsíců mohla přečíst a říct si, jo, dostala jsem se přes to a jsem se sebou spokojená.
Ano, přesně tak. Říká Píše pološílená Aky s brýlemi posunutými až nad čelo, těma příšerně krátkýma vlasama svázanýma do prapodivnýho uzlu a tužkou někde právě z těch neurčitě zbarvenejch vlasech. Ta Aky s fialovýma kruhama pod očima a rty rozkousanými do krve. Ta, která v zrcadle vidí stejnou trosku, jakou je uvnitř. Která na blog poslední měsíce fakt kašle. Vlastně doslova, vzhledem k zdravotnímu stavu.
Tak... Mějte se. A šťastnej další rok, protože to štěstí budem všichni potřebovat. Třeba se ještě ozvu, nah.
A dodávám, že jsem se ani nepokusila to po sobě přečíst. Tak třeba zítra vlastně asi dneska, co?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 R. R. | Web | 31. prosince 2014 v 14:03 | Reagovat

jo, taky přeju hodně štěstí a podobnejch věcí. jo, to se fakt bude hodit :D
nevím, jak to říct... jen... jsi fakt silná nebo tak? :)

2 Aky Aky | Web | 31. prosince 2014 v 22:53 | Reagovat

[1]: A v tom je ten problém. Nejsem silná, jen jsem se přesvědčila, že mám i nějaký klady. Jsem zmatená a divná a tak. A když mi někdo připomene mý chyby, všechno se zase hroutí... A díky, asi? :)

3 Ang Ang | Web | 1. ledna 2015 v 11:51 | Reagovat

Zvládla jsi to jednou... Zvládneš to, kolikrát bude potřeba. :)

4 Mattonka Mattonka | Web | 4. ledna 2015 v 0:47 | Reagovat

Ten článek je úplně jako by ho psala moje kamarádka Maruška... Asi ji dokopu k tomu, aby si založila blog.
Ono přesvědčit samu sebe o něčem není tak těžké, horší je vyhrabat se z toho, když si uvědomíme, že to není pravda a jen oblbujeme sami sebe.
"Ta, která v zrcadle vidí stejnou trosku, jakou je uvnitř." Překrásná věta. A vidí tu trosku i okolí?

5 Savior Savior | 5. ledna 2015 v 19:37 | Reagovat

Wow, to je drsný. Jak dlouho jste spolu byly?

6 Aky Aky | Web | 5. ledna 2015 v 20:38 | Reagovat

[4]: Jo, ale oblbovat sebe je celkem příjemný, občas. Jednoduchý.

[5]: Asi ne dost dlouho, spíš krátce? Rozhodně ale můžu říct, že city tu jsou už mnohem, mnohem dýl.

7 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 31. ledna 2015 v 22:24 | Reagovat

Nevím, jestli má reakce už nebude k dávné minulosti... ale což. Budu doufat, že teď můj komentář čteš jako poznámku k něčemu, co už se v dobré obrátilo... :)

I ty horší chvíle jsou důležité pro život, i ty nás definují (někdy až moc), a díky nim dokážeme naplno vnímat ty dobré... Život nikdy nebude fér. Life is a bitch, so learn how to fuck it. :-D

8 Savior Savior | 17. února 2015 v 17:35 | Reagovat

[6]: A už je to good? Bavíte se spolu? Neboj se, všechno časem přebolí :)

9 Aky Aky | Web | 21. února 2015 v 17:00 | Reagovat

[7]: Tvoje poslední věta vystihla moje myšlenky za poslední měsíc, děkuji za to :D
V dobré ne, ale taky ne ve špatné, což považuji za malý vítězství nad sebou samotnou :)

[8]: Jo, přebolí. Urovnala jsem si teď svoje priority a je mi líp, myslím, že bych jí měla alespoň poděkovat, pokud už nic jiného :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama