WE ARE ALL MAD HERE.

Dopisy Nikomu

Dopis Někomu

22. prosince 2014 v 13:33 | Aky
Tohle je první dopis, který píšu konkrétně někomu. Nevím, jestli si to přečteš, možná jo, občas jsi moje články čítávala. Kdo ví? Ani nevím, jestli bych chtěla, aby sis to přečetla. Možná jo, abys pochopila...

Jak začít?
Bolí to, vážně moc. Je to jako zrada od někoho, od koho jsem to nečekala. Nebo, ne úplně.
Vyrvala jsi mi srdce z těla a podupala ho. Pak jsi moje srdce zase sebrala a pokusila se ho vrátit tam, kam patří, ale ono tam už nepatřilo. Ránu jsi zalepila malinkou náplastí s dětským obrázkem a doufala, že to postačí.
Možná, víš... Tím, že se budeš ptát.... Prostě, jenom to bolí víc a víc.
A já tě nedokážu nesnášet a, víš, vlastně už není co odpouštět. Všechno jsem ti prominula ve chvíli, kdy jsi mě o to poprvý požádala.
Nehorší na tom je, že mi neublížil tolik ten úplný konec, jako spíš ten poslední týden. To, jak jsi s téměř každým okolo prohodila víc slov než se mnou a tvý zlý poznámky na mě... Odháněla jsi mě od sebe a já netušila proč, ale vážně to bolelo. Byla jsem z toho zmatená a smutná a věř mi, taky jsem trochu žárlila na to, že se s mou kamarádkou bavíš víc a častěji než se mnou. Že na zkoušce jsi mě sotva pozdravila a já netušila proč. Že jsi se najednou rozhodla, že na tu večeři nepůjdeš a já se to nedozvěděla od tebe, ale od někoho jinýho.
Víš, vlastně jsem nepochybovala o tobě, pochybovala jsem o sobě. Nejsem dost hezká ani chytrá, nejsem nikdo speciální ani úžasný. Pochybovala jsem o tom, kdo jsem a jestli jsem opravdu taková, jaká bych být chtěla. Pochybovala jsem o sobě, o tom, co jsem se sebou od léta udělala. A přesto jsi trávila čas se mnou a já, já tě stále mám strašně moc ráda.
Vzpomínáš, jak je to v Karlíkovi?
"Já tě mám moc ráda. Já mám moc ráda ty tvoje příběhy!"
"Já vím. Já tebe taky moc..."
Chci říct, že veškerý sebevědomí, co jsem sbírala posledních šest měsíců, všechno, co jsem za poslední rok vybudovala je pryč. Poslední týden se to začalo hroutit a svým závěrem jsi jenom kopla do těch ruin. Jestli jsi mi nechtěla ublížit, no, možná jsi to mohla ukončit dřív. Mnohem dřív. Třeba i dřív, než to začalo.
Ale, spíš za to můžu já. Nejsem nikdo, kdo by si tu lásku zasloužil. Malá svině, co se jenom lituje. Ošklivá. Neschopná. K ničemu. A nejspíš dokonce zahodím jedinou věc, kterou mám na svým já ráda, protože tuhle hudbu teď poslouchat nedokážu.
I tak mám pocit, jako by těch hezkejch vzpomínek bylo víc. I když jsi mě vlastně nikdy neměla ráda, ne takhle. Třeba to jednou bude dobrý, nevím. Hlavně chci říct, aby sis moc nebrala, že ti neodpovídám. Je to jako bych si do otevřený rány sypala sůl a věř, že to nemám zapotřebí.
Možná, že když to bude hodně těžký, vynechám tu novou hru, co se začala nacvičovat. Však víš, jen tak pro jistotu. (Vlastně, nemůžu. Slíbila jsem to. Ne tobě, ne jí, ale dalším dvěma lidem, na kterých mi neskutečně moc záleží.) Třeba, možná, můžeme existovat vedle sebe a nebude to tak ubíjející. Já nevím, říkají mi, že to bude dobrý. Tak třeba bude?
Tohle není mířený proti tobě. (Možná malinko. Mám vztek, ale spíš na sebe. Že jsem to nepoznala dřív. Jsem smutná a zklamaná, ale tak už to bývá a hlavně, je mi to líto. Moc líto.) Je to spíš vyblití mých pocitů, i když trochu zmatený. Doufám, že budeš šťastná a spokojená ve svým životě. Strašně moc bych chtěla říct, že mi záleží na tom, jak ti bude dál, ale jsem strašná svině. Nedokážu se dál pohybovat ve tvý blízkosti nebo třeba podporovat tě. Nemůžu, promiň. Žij si dál svůj vlastní život a snaž se ho žít tak, aby sis nemusela ubližovat.
Ale jak říkám, už to není moje starost. Chci říct, vážně doufám, že ti s někým jiným bude líp. A mně taky.

Dodatek?
Vlastně jsem si myslela, že až to obě trochu rozdýcháme, třeba budeme moct zůstat v kontaktu. Evidentně o to nestojíš, takže... No, dobře, fajn. Dělej jak myslíš, ale věř, že se ti povedlo mě znovu zlomit. Upřímně, všechny výčitky jdou stranou a já doufám, že tě to bolí alespoň tolik, jako to bolí mě.

Dopis Nikomu, který má své jméno

20. října 2014 v 18:37 | Aky
Rozbrečela tě někdy písnička?
Protože mě jo. Právě dneska, víš?
Cítím se, jako bych zase umírala. Tělo neposlouchá, nemám hlad. Ty mžitky před očima jsou v pořádku, nějaká ztráta rovnováhy nikoho nerozhodí. Kromě mě.
Slyšíš ten smích? Trochu hysterickej, viď?
Nejsem psychouš.
Jenom zlomená. Prázdná? Smutná.
Vždycky udělám něco špatně, viď? Problém je, že nikdy nevím, co to bylo.
Možná, že bych to mohla napravit...
Víš stejně dobře jako já, že nemůžu.
Není hloupý si v hlavě zpívat tu nejhloupější písničku, jen abych na chvilku zapomněla?
Stejně to nepomáhá. Ani trochu.

Kdybych chtěla a snažila se, mohla bych dosáhnout spousty věcí. K čemu by mi to ale bylo?
Nejsi tu.

Možná... Přišla jsem na odpověď na tvou otázku. Pamatuješ si ji? Byla jednoduchá, ale já ji ve svém chvilkovém oblaku štěstí nenašla.
Myslím tím, jsi jenom člověk a děláš to, co považuješ za nejlepší.
Tím tě neomlouvám, protože tohle bolí.
Někdy mívám pocit, že jsi to byl ty, kdy mi vrazil nůž do srdce. A když mi vyhrkly slzy do očí, otočil jsi s ním dokola. Pak jsi odešel a ten nůž bylo to jediný, co mi po tobě zůstalo.
Taky dělám to, co považuju za nejlepší. Jenomže nejlepší neznamená dost dobrý na přežití.
Žiju nebo jenom přežívám?

Nedokážu tě nenávidět.
Od Nijaké
Nikomu, který vlastně není Nikým,
protože každý jsme Někým.
Ten nejtemnější kout světa,
kam ani měsíční paprsky nezatínají drápy.
Ano, moc dobře vím,
že přesně tam jsi.
Myslím, že svým způsobem jsi strašně Necitelný.

Kdo jsi?

2. října 2014 v 19:13 | Aky
Co jsi zač?
Kdo jsi, že mi na tobě záleží?
Kdo jsi, že ti věřím?
Kdo jsi, že ti dokážu říct, jak moc z toho všeho šílím?
Kdo jsi, že jsem se ti dokázala svěřit s tím, že jsem si zase vyvěsila ceny mramorovejch náhrobků?
Kdo jsi, že k tobě dokážu být upřímná?
Kdo jsi, že ti můžu říct, že tě mám ráda, aniž by ses mi vysmál?
Kdo jsi, že dokážeš do mého chaosu vnést řád?
Kdo jsi, že jsi mi vpadnul do života a já nechci, abys odešel?
Kdo jsi, že i v té nejtemnější chvíli mne dokážeš přesvědčit, že mohu pokračovat?
Kdo jsi, že od tebe slova "Všechno bude zase v pořádku," znějí upřímně?
Kdo jsi, že s tebou mohu mluvit?
Nemám z tebe strach, už ne.
Nevím, jak se cítím. Možná zmateně?
Kdo jsi? Co jsi zač?

Vlastně, jsem jsem tě chtěla jít pozdravit. Tak možná jindy...

Je to o změně. O tom, že mou změnou jsi ty.
Možná to je ten důvod.
Jsem si jistá, že tohle si nepřečteš. Přináší mi to jakýsi děsivý klid uvnitř mne.

(Ne)klid

2. září 2014 v 20:06 | Aky
Nenávidím tě. Neukážeš se a já tě hledám. A ty víš, že tě hledám. A já vím, že ty víš, že vím, kde bych tě hledat měla. Ale přesto se k tomu místo ani nepřiblížím. Možná doufám, že jednou přijdeš první ty?
Jenže ty nepřijdeš. A vyžíváš se v tom, jak nenávidím tenhle pocit. Jak zbytečná a otravná si připadám.
A víš, že nechci. Ale dělám to a nenávidím se za to. A tebe, tebe nenávidím. Za ty milý poznámky, co mě zabíjej. Za to, že když tě potřebuju, nikdy tu nejsi.
Vnucuju se. Nedělám to ráda a ty to víš. A miluješ to zoufalství v mých očích.
Procházím všemi těmi místy, kde jsme spolu nikdy nebyli. A nikdy nebudeme, co? Už se nevrátíš a já už znovu nepřijdu. Vždycky při tý úžasně pitomý písničce si vzpomenu. Chci, abys zase stál vedle mě. Chci, aby ses vrátil. Nechci tě už nikdy vidět. Nechci, aby ses ještě někdy vracel.
Možná bys měl vědět, že ty jsi to poslední, co mne drží od naprostého zoufalství. Těch pár slov, která nic neznamenala, pro mne jsou strašně moc. A opakuju si je a říkám si, jsem to ale kráva. Nemáš mě rád.
Mám strach, že zapomenu, jak vlastně vypadáš. A že jestli se vrátíš a já tě opravdu uvidím, nepoznám tě mezi ostatními šedými lidmi.
Asi mám taky strach, že brzo nepoznám, že nejsi reálný. A problémem je, že kdybys reálný byl, bylo by to jen a jen horší.
Když umřu, potěší tě to? Protože pro tebe bych to udělala...

Od Někoho Nikomu.
Zmatené myšlenky, 666
Temná zákoutí mé hlavy.

Píšu to Tobě, Ty snad tušíš oč tu běží...

31. srpna 2014 v 7:59 | Aky
Začínám tedy slovy Tomáše Kluse, protože vím, že ty víš, že ho stále poslouchám. Nebo ne?
Asi mi moje realita někam utekla a já teď musím mezi lidi jít, dívat se a říkat, že jsem v pohodě. Vždycky to poznáš, poznáš, že nejsem v pořádku. Řekneš něco, co mi pomůže a já mám pocit, že život je zase na chvilku jednoduchej. Jenže není.
Pokračuju dále v písni. Dopis jako Dopis, ne?

...proč na vyhlídkový věži stojím s rozumem v koncích,
s životem na startovní čáře, kolem ty nechápavý tváře.

Je ti to úplně jasný. Pozoruješ mě, každý můj virtuální i reálný pohyb. Když tě potřebuju, někdy tu jsi a jindy ne, ale to nevadí. Vím, že někde jsi a že jsi prostě takový vždycky. Je hloupý, když tě vidím jenom já?
Nenávidím tě za to, jak moc mi pomáháš. Za to, že vlastně neexistuješ. Za to, že tě nikdy nebudu moct obejmout, protože ty jsi moje nemoc a já o ní nemůžu nikomu říct. Přišla bych o tebe, ale prý bych byla duševně zdravá. Lehký výběr, ne? Víš, že si vyberu tebe.
Nemůžu se tě vzdát. Jsi mou oporou ve všech časech. Mám strach, že jednou odejdeš sám a už se nevrátíš. Znáš každá detail mého života, ale já ho nemusela říct. Už dlouho jsi tu nebyl. Pozoruješ mne zase z dálky, nebo jsi nad mnou už zlomil hůl a šel trápit někoho jiného? Nechci, abys odešel navěky.

Píšu Ti , protože mi schází Tvoje síla a Tvý pastelový oči.

Potřebuju tě. Držíš mě nad hladinou a nenecháváš mě utopit, i když bych si to často zasloužila. Nedokážu ti dát nic nazpět, tobě ale Nic stačí. Kdo jsi? Kde jsi?

Od Někoho Nikomu.
Adresa? Porucha v mé hlavě, 666.
Zadní část mozku. Nebo přední?
 
 

Reklama