WE ARE ALL MAD HERE.

Moje malé slohovky

Křídla podruhé

19. září 2014 v 19:04 | Aky
Pamatuje si ještě někdo ten červnový článek o Křídlech? Není to úplně navazující na to. Asi. Křídla. Bez křídel.

Infinity

23. srpna 2014 v 13:18 | Aky
A tak tu stojím a na sobě mám svou jedinou košili. A koleje se táhnou do dálky, jejich konec ani nevidím. Slunce zapadá a u zrezlé vlakové stanice už nikdo nestojí. Vítr rozpohyboval větve staré jabloně, jejíž plody už začínají dozrávat. Vlaštovky se houfují na drátech nad mou hlavou a já se cítím zase šťastná. O tomhle je všechno, o co jsem kdy stála.
Asi se chci rozběhnout a cítit tu radost z pohybu. Život je závod s časem, který nemůžeme vyhrát. Ale můžeme bojovat, protože každý z nás má za co. Pro někoho je to důležitý člověk, no já bojuji za tenhle úžasný pocit svobody. Můžu běžet, ale nemůžu tomu utéci. Ani nechci. Možná zemřu mladá. Nebo taky ne. Rozhodně však chci žít naplno, protože nikdy nevím, kdy mne čas dožene. Chci, aby ta holka, kterou ve mně ostatní vidí, byla tahle Aky, za kterou se schovávám... Nemohu vzdát ten boj, dokud mě ostatní neuvidí takovou, jaká doopravdy jsem.

A tohle je sen o tom, kde se nacházíme.

Čas nečeká. A kdyby čekal, něco by bylo špatně. Rovnováha mezi tímhle vším je strašně nejistá.
Hledám padající hvězdy. Na zemi jich jsou spousty, stačí hledat. Možná, že po nich šlapete a neuvědomujete si, jakou vzácnost máte pod nohami. Jsou to něčí vzpomínky - třeba právě na tom místě, přes které každý den procházíte, někdo zažil svůj první polibek . Našel svou lásku nebo byl prostě šťastný. Jsou to střípky cizích životů a my je potkáváme každý den.

Dnes večer - tam daleko - budeme obzorem
a budeme sbírat padlé hvězdy.

Možná můžeme rozhodovat o svém životě, ale i ostatní mohou rozhodovat o těch svých. A proto nikdy není nic tak, jak si naplánujeme.
Stačí se projít po těch kolejích a zpívat si. Padat na zem a znovu se zvedat. Sledovat to slunce, co pomalu zapadá za obrovské kopce. Jít dál, ačkoliv nikdo neví, kam můžeš dojít. A vítr ti cuchá vlasy a ty se cítíš naživu. O tom to všechno je, víte? Tyhle okamžiky, kdy je život opravdu jednoduchý a všechny myšlenky jsou pryč.
Jenže pak slyšíte jedoucí vlak a máte zase na výběr - zůstat stát nebo běžet dál. A předem nikdy nevíte, která možnost je ta správná. Můžete běžet dál nebo zůstat stát, nic jiného. Tohle je naše nekonečno.
Co byste udělali vy?

Ještě poslední písničku?

13. července 2014 v 21:38 | Aky
A tak tu stojím a poslouchám a hýbu se v rytmu hudby a držím tě za ruku. Nevím, jestli zrovna v tomhle je to kouzlo. Možná to celé způsobilo to místo. Víš, vlastně se mi to líbí. A už dlouho si tak nějak říkám, proč život není takhle jednoduchý? Proč to celý není jenom o tom být tady, spolu, stát, popíjet kolu, protože obě máme stejný vztah k alkoholu, usmívat se a zpívat s ostatními?

"Stejná píseň, jiný refrén,
je to hloupé, nakažlivé."
(Bowling For Soup - Punk Rock 101)

Přestože je tu tolik lidí, stejně jsme tady jenom my dvě. Tohle je náš den, náš večer. Ti lidi okolo... Snad to i chápou. A všichni předstíráme, že jsme o téhle skupině, která hraje jen covery, dnes neslyšeli poprvé. A zpíváme písničky, co nás spojují, ale přesto znamenají pro každého něco jiného. Tohle je nejenom náš den - tady je i náš svět. Místo, kde můžeme být samy sebou, jen my dvě v davu lidí... Život je tady tak jednoduchý, tak úžasný. Dokonce s tebou a tady mám pocit, že vážně stojí za to žít. A pomohla jsi mi, víš? Jsem ti vděčná za všechno, se se stalo... Děkuju ti, protože díky tobě zase žiju... Alespoň na chvilku.

"Královna bláznů nosí korunu!
(The Knockouts - Queen of the Underground)

Chytila jsi mě za ruku a já se tak trochu bála. Bála jsem se, že jsem udělala něco špatně nebo snad, že teprve něco pokazím. Kdybys mě v tu chvíli odstrčila, nejspíš bych to nezvládla. Byla jsi mi oporou už věky... Vždycky jsi tu pro mě byla. A neuvěřila bys mi, jak těžké pro mne bylo, když jsem ti to nemohla říct. Bála jsem se, víš? Ale teď, teď už se nebojím.
Ale stojím tu s tebou a lituju toho času, který jsme promrhaly. Vlním se s tebou do rytmu tý hudby, i když na něco takovýho se tančit vlastně nedá. Něco říkáš, jenže není ti rozumět. Jenže to je vlastně úplně jedno. Jde jenom o to, že právě teď jsme tady, spolu a... Ani jedna z nás nemá strach. Problémy přijdou, pokud se rozhodneme pokračovat. Jenže to je teď jedno, ne?

"A není legrační, jak tě ty černé mraky pronásledují?
Tohle je karma, usmívá se. Dej mi vědět, až bude ve městě."
(You Me At Six - Reckless)

Já a ty. Nevím, co se to vlastně děje. Kde jsi, kam ses mi ztratila? Říkala jsi, že za chvilku budeš zpátky, ale nejsi tu. Kde je to naše "navěky"? Nevidím tě, jsi někde v tomhle davu? Byla jsi tady ještě před několika minutami, pak zaznělo několik slov a teď tu zase stojím sama. A vrátíš se ještě? Nevím, jestli ty v tom ten problém vidíš a já jsem slepá. Možná od každého trochu, co?

Omlouvám se, ano? Doufám, že to vidíš. Že si přečteš těch několik řádků a usměješ se. Vzpomeneš si na to dávné léto a několik písniček. Našich písniček. Já vím, už je to dlouho. Odpustíš mi to jednou? Věřila bys, že od našeho coming outu už je to tak dlouho? Věci se změnily, ale já ne. Naše poslední písnička, viď? Takže stále čekám...

Prosím, neberte to nijak vážně. Já jsem já a tohle je Ester. Možná něco jako moje alter ego, rozhodně ale hlavní postava většiny věcí, co jsem kdy napsala. Je to jenom příběh, nějaké ty pocity... Dopis.

Říkej mi třeba Milášku, Alice nebo Danieli

22. června 2014 v 12:30 | Aky
Oh, opravdu nevíš, kdo je tohle? Nemáš se čeho bát, zrcadla ti neublíží... Tedy do té doby, než se rozbijí. Jen se podívej, no tak. Nevíš, co jsem zač? Říkej mi třeba Milášku, Alice nebo Danieli. Nazvi mě třeba Míšou, Billiem nebo... Terezou? Co kdybys mi říkala Terezo? Nemusíš mi dávat tak podřadnou přezdívku, jako je Tvor. Je to hloupé, neoriginální a nepřesné. Vlastně neexistuji, uvědomuješ si to? Kdybys byla dost silná, zbavila by ses mě. Jenže ty mě máš ráda, líbí se ti tahle bolest a jsi tak moc, snad až příliš, slabá.
Jsem ty, tvé nejčernější já a zároveň to nejlepší, co v tobě je. No tak, jenom mě nazvi takovou, jaká jsem. Máš proti tomu něco? Uh, no jistě, já zapomněl... Nebo zapomněla? Ty už taková přece nejsi, že? Nebo se mýlím?

"Chci mnohem víc, než potřebuji,
už nevím, co je skutečné."

Jen jedno děvče, hroutící se pod psychickým nátlakem. Kdo ví, co je opravdové? Pro kohokoliv jen další anonymní tvář v davu lidí, ztracenou v nezájmu okolí.

Kampak to zase utíkají tvé myšlenky, zlatíčko? Neboj se, už tě nikdy neopustím. Jen mě nech, abych tě objala. Jsem tvá, vzpomínáš? Jsem jenom ty, nic víc... a ani nic míň. Jsem na tvé straně, vždycky budu. Život je jako hra, rozumíš? A nezáleží na tom, jak jsi ji hrála. Záleží jenom na tom, jaké máš možnsoti a kterou z nich si vybereš. Minulost už je pryč, víš? Jsi tu jen ty... a já, já jsem tu stále...

"Kdo jsem?
Jsem to já?"

Jen jedna z(a)tracená duše. Osoba, tisknoucí si ruce na uši, dofajíc, že by to mohlo pomoci. Jenže některé věci nikdy neochází a jak náš Tvor slíbil, její hlavu už neměl nikdy opustit. A přesto dělala jednu chybu za druhou. Tou největší bylo, že se ohlížela zpátky.

Hráč musí hrát podle pravidel, chápeš? Snění, to je zadarmo, není to hřích. Ale tobě ty hříchy ani tolik nevadí, že? Nebo se pletu? Vlastně ne, já se nikdy nepletu, já jen vtipkuji. Škoda, že můj humor nechápeš, broučku... Ale až to bude nejhorší, napiš to. O sobě, o ní.. tedy, o něm. O vás a víš co? Popiš tam i mě. Jsem krásná? Hubená? Nebo tlustá... Tak jako ty? Hah, neutíkej přede mnou, neutečeš!

"Není to tak, jak to vypadá."

Tělo bez duše, duše bez těla. Kdo s tím co nadělá? Jsou věci, bez nichž by váš život nemohl být a je dost možné, že pro onu osobu byla přesně takovou věcí Tereza. Nebo Tvor, Daniel, Alice..?

Oh, tady jsi. Copak, bála ses, že ses mi ztratila? Už zase si nevzpomínáš, kdo jsem... Neboj, já se ti připomenu, jen se podívej, otevři ty oči. Copak tě to nebolí? Víš, jenom se ti snažím pomoci. Kdo je v zrcadle? Není to Alice, ty to víš. Ne, ani Daniel to není. Jsi to ty... Jsem to já.
No tak, dobře, mohu se ti znovu představit. Že jsi to ty, můžeš mi říkat Milášku, Alice nebo Danieli. Ale... To ty jsi mi vždycky říkala Terezo. Věděla jsi to, předtím... Škoda jen, že už ti moc času nezbývá. Nejspíše jsou to jen pár řádků, přesně tolik, kolik jich zbývá do konce článku. Příště na sebe dej pozor, ano?
Myslím to s tebou dobře, uvědomuješ si to? No tak, prostě to udělej, jenom to trochu zabolí a... všechno bude v pořádku.

"Bylo mi řečeno, že snění je zdarma.
Myslím, že půjdu spát..."

Jedna dívka, která zemře. Další osoba na seznamu. Všichni jsme stejní, každý v sobě máme takového Tvora. Jen ne každý ho nechá vyhrát. A ty jsi mě nakonec vyhrát nechala, viď? Každý jsme sobě samotnému svým největším nepřítelem.

Lehce inspirováno knihou 'Alenka v kraji divů a za zrcadlem', text v úvozovkách je z písně Voices od Alice in Chains.
A já, já jen chci být sama sebou, nebýt další na seznamu. Jenže ono je to fakt těžký, víte?
Těžký je nebýt na seznamu, těžký je zbavit se Tvora. Ale ne nemožný.
A všímáte si?
Alenka/Alice je v poslední době jedno ze jmen, které mě pronásleduje...
A to i v tomhle článku.

Run Away

7. června 2014 v 20:06 | Aky
Psáno přímo jako povídka k tématu týdne - Takový ten pocit, když chceš jenom utéct od všeho.

Máma je milovala. Tohle byla moje první myšlenka, když jsem uslyšela tu otázku ohledně hudby, nedokázala jsem se však přimět mu odpovědět. Hleděl na mě svýma velkýma modrýma očima a já nebyla schopná říct ani slovo, jen slzy se mi koulely po tvářích. Neměla jsem důvod mu odpovídat, bavit se s ním nebo si ho třeba jen všímat. Znala jsem ho necelých deset minut, ale připadalo mi, že vidí až do nejhlubšího koutu mé duše.
"Máma... Měla je ráda, poslouchala je skoro pořád. Vyrůstala jsem za zvuků téhle depresivní hudby s drogovým podtextem. Asi se to na mě podepsalo, co?" Nedokázala jsem mu oplatit pohled. Už dlouho jsem nebrečela a to to více mi vadilo, že se to stalo před ním. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nejspíše by se ptal jen ze slušnosti, jenže u něj jsem věděla, že se ptá pouze proto, že ho to zajímá. Nepotřeboval si na něco hrát, byl svůj. Já si zase na něco hrála celý svůj život.
Věděl, že nepotřebuju slova útěchy, na ty už bylo pozdě. Prostě zničil tu vzdálenost mezi námi a objal mě. Ne tak, jak to dělával táta, s pocitem povinnosti a pohledem plným opovržení. Jenom tak, aby mi bylo líp. A to bylo to, co mi mohlo pomoci, kdyby už nebylo po všem.
Nemusel to říkat, ale já to přesto cítila. Mohla jsem s ním mluvit, vypovídat se a dostat to ze sebe. A já to udělala.
"Ona... Nejspíš to vždycky věděla. Nechala se přinutit k manželství, které nikdy nemělo budoucnost. Nejspíš to udělala pro mě, abych měla rodinu. Tátu, mámu... Tak to má nejspíš být?" Konečně jsem se odhodlala pohlédnout mu do očí. Už jsem nebyla v jeho pevném objetí, ale stejně svíral mou ruku, jako by to bylo to poslední, co ho drží při životě. Nikdy nic neměl a já zase ztratila všechno, co jsem kdy mohla mít.
"Co si pamatuju, pořád něco psala a kreslila. Víš, vlastně se tím neživila, ale myslím, že by klidně mohla. Ani nevím, co nakonec vystudovala. Nikdy jsem se jí na to nezeptala. Dělala průvodkyni v muzeu. Doma měla svůj vlastní pokoj, táta tomu říkával ateliér. Byla to obyčejná místnost, kterou si sama zařídila. Byly tam spousty knih, všechny její popsané sešity vyrovnané v policích, vždy psala hlavně ručně. Nějaké obrázky, většinou na kouscích papíru, povalovaly se tam bez nějakého systému, ale ona nikdy nezapomněla, kde který je. A hlavně její sbírka kompaktních disků, jak ráda říkávala. A s nimi její rádio, které snad pamatovalo ještě její dětství. Ráda a často poslouchala hudbu a vždy ji pouštěla i mě. A vyprávěla - o vzniku těch písniček, o svým pocitech při nich, o skupinách, které jsou dnes už zapomenuté." Odmlčela jsem se a vzpomínala na chvíle s mou milovanou mamkou. A chápala jsem i nechápala, proč to udělala. Měla důvod, ale nemusela... Nemusela mě tu nechat samotnou s ním a s celou tou bolestí.
"Green Day znáš, jenže oni... Jako legenda v hudbě, viď? Všichni si hrají na to, jak moc je znají a mají rádi, jenže většina z nich už ani neví, ve kterém roce přestali hrát. A na skupiny jako je Nirvana, My Chemical Romance nebo Sum 41 si nikdo nevzpomene, je to už přece tak dlouho, co o nich není slyšet. A já... Nenávidím všechny ty lidi za to, že je ani nechtějí znát, že jim nikdy nedali šanci. Nenávidím je za to, že mámu odsuzovali za její zájem o věci, jimž se už dávno nikdo nevěnuje." Znovu jsem sklouzla do jeho náruče. Chápal to, nemusel mluvit.
"Vždycky si ji vybavím, jak sedí na zemi, na stolku stojí její rádio a hrají její nejoblíbenější písničky. To, jak zpívá Wake me up when september ends a něco píše. Pak skončí tahle smutná písnička od Green Day a začne jedna ještě smutnější, tentokrát od My Chemical Romance. A máma zpívá ty slova, co se zabodávají přímo do srdce, i když nejsou mířená na tebe... Tak sbohem a dobrou noc," zazpívám kousek mě známé melodie a i přes slzy se usměju. On mi úsměv oplácí, přesto v jeho očích vidím, že chápe mou bolest. To, že on se mi se svou bolestí svěřil první, mi pomáhá mnohem více než nějaká terapie, na jakou mě chtěl dotáhnout otec.
"A pak byla pryč, víš? Našel ji táta. V koupelně. Všude bylo najednou strašný ticho a ta krev. Byla všude. Nechtěl mě tam pustit, ale stejně jsem něco viděla. Nechala mě tu samotnou s otcem, jenž mi dával všechno za vinu a tou neskutečnou bolestí. Ale nebyla jsem tu sama, Gabriel tu byl. Nenechal mě spadnou na dno, pomohl mi se zvednout. A teď? Prostě skočil. To byla jeho věta - Jendou se naučím létat. Ale je taky pryč."
Dvě zoufalé postavy, choulící se k sobě na jednou opuštěném místě mimo jakýkoliv čas. Možná byl můj osud najít tohohle zničeného zrzka s úsměvem na tváři. Protože my dva jsme si mohli navzájem pomoci, pochopit svou bolest a najít společné řešení. Žádná beznaděj netrvá věčně a jeho úsměv, modré oči a věta, jíž měl vytetovanou na zápěstí, mi nalezly naději. Run away.


Křídla

1. června 2014 v 12:35 | Aky
Všimli jste si jich někdy? Každý máme svůj pár křídel na zádech. Jsou lidé, kteří je nikdy neuvidí. Možná jsou příliš realističtí, nevěřící nebo je jejich duše ještě černější, než ta má. Tímto se nabízí jedna otázka... Viděli jste někdy svá vlastní křídla?

I'm looking to the sky to save me
Looking for a sign of life

Chodím. Jen tak, po městě, vesnici. A hlavně se dívám, prohlížím si křídla jiných. Téměř každý den vídávám osobu s křídly tak malými, že jí horní okraje sotva dosahují ramen. Nikdy křídla neroztahuje, má je vždy složená na zádech. Nikdy ani neprojevila zájem o jejich roztažení. Jsou bílá jako čerstvě napadaný sníh. Když křídla neroztáhneš, nemůžeš vzlétnout?
Potkávám i další lidi a téměř automaticky jsem je začala škatulkovat. Čím světlejší odstín křídel, tím méně člověku vadí spoutaná a schovaná křídla. A většina z nich byla opravdu bílá, světlá nebo našedlá. A právě šedým křídlům bych chtěla věnovat celý odstavec...

Looking for something to help me burn out bright

Každý už jistě někoho s šedými křídly viděl, takoví lidé jsou dost nepřehlédnutelní. Samozřejmě, ne všichni. Každý jsme jiný a podle toho se liší i naše křídla. Ještě nikdy jsem neviděla doje stejné. Každý máme svůj vlastní osud, svou povahu. I díky tomu nejsou vždy stejná a u nejednoho člověka se už změnila.
Také na naší malé střední škole, kde ví každý o všem, je jedna šedokřídlá osoba. Svobodomyslná, trochu neposlušná, vzhledově výrazná. Přesto o ní málokdo ví něco víc. Ale vše prozrazuje její pár křídel. Barvu mají šedošedou, asi tak jako holubí peří, jsou spíše kostnatá a lehce opelichaná. Nejpozoruhodnější na tom všem je však styl jejich složení. Vždy napůl roztažená... Někteří lidé se nechtějí vázat, chtějí létat. Jiným zase nevadí zůstat spoutanými. A šedokřídlí jsou takový přechodník mezi námi.

I'm looking for a complication.

Jestli si stále ještě myslíte, že jsem se zbláznila, nejspíše máte pravdu. Co jiného by mi jinak vysvětlilo má vlastní křídla, černá jako uhel a tvořená jen kostmi potaženými černou kůží? Jistě, viděla jsem už taková. Ne stejná, protože žádné dva páry nejsou úplně totožné, ale hodně podobná. Jenže... Taková já nejsem, ne? Nejsem jako jiní černokřídlí. Už dříve jsem o nich přemýšlela a mám takovou svou teorii, o níž bych se s vámi ráda podělila. Jenže jestliže i já jsem taková, bylo by lepší si to nechat pro sebe.

Černé ovce lidstva. Už dřív jsem přemýšlela o tom, zda jsem jiná tímto způsobem.
Nejspíše ano, alespoň mi to říkají má křídla - můj osud - mé předurčení.
Patřím k těmto lidem a neměla bych se za to stydět.
Mám opravdu raději dívky?
Protože zůstávám zmatená...

Protože já se naučím létat.

Looking cause I'm tired of lying (or trying)
Make my way back home when I learn to fly

Let's start a riot!

25. dubna 2014 v 22:38 | Aky
Zmatek. Lidé. Boty, dupající po popraskané dlažbě. Byl to praskot kostí, co jsem právě zaslechla? Někdo konečně spadl na zem. Snad se mu ulevilo, brzy bude ušlapán davem. A podobný osud čeká ještě spoustu dalších. Někteří čekají, jiné ještě nejsou připravení, aby Smrt přišla. To ale není důvodem, proč tu všichni jsme. Protože, ač rozdílní, máme dnes všichni stejnou myšlenku, stejný cíl - něco se musí změnit. Co, v tom už se neschodujeme. Režim? Vláda? Lidé? Nebo prostě zákony?


"If you feel so angry
So ripped off
So stepped on..."

Nemůžeme vyhrát. Lidstvo nevyhrává, jen se každý z nás může schovat před svou porážkou. Ať už ale svou pravdu získá kterákoliv strana, ani jedna nevyhraje. Protože může úmrtí svést na někoho jiného, ale to nikomu život nezachrání.
A není to stále to samé? Všichni prohráváme už od počátku věků. Výhra je jen iluze. Odjakživa je to vždy o tom, komu se podaří schovat před porážkou a manipulovat s ostatními. Žer nebo budeš sežrán. Zákon divočiny, pamatuješ, Malá?
Všichni pohráváme. Znovu a znovu.

"You´re not the only one
Refusing to go down
You´re not the only one
So get up"

Je to tu znovu. Stejné náměstí, dlažební kostky, které už byly zality krví. Davy lidí. Postávající a křičící lidé. Někteří mají strach, možná oprávněně. Nevidím do budoucnosti, ale vím, že některým dnes právě vypršel čas na život. Ale nejenom jejich čas - i jejich soupeřů, přátel...
Jsme nepoučitelní. A i přesto si myslím, že to není úplně špatně.
Když totiž budete do zdi mlátit hlavou, jednou zeď spadne. Bude to bolestivé, bude to krvavé, pro tento účel padne mnoho hlav, ale jednou se něco zlomí a výsledek bude jiný.

"Let´s start a RIOT!"

Se mnou jsi v bezpečí

15. března 2014 v 21:06 | Aky
Šero. Měsíc. Vítr tancoval temným městem. Většina světel v oknech zhasla už před několika hodinami. Přesto ale ulicí, ve které brzy zhasnou poslední lampy, spěchala mladá dívka. Na první pohled vypadala celkem sebejistě. Rázným krokem procházela jednou z nejopuštěnějších ulic města. Ve tmě byla jen sotva vidět. Její krátké hnědé vlasy měla schovány pod pletenou čepicí tmavé barvy, tělo zahaloval dlouhý černý kabát. Jedinou věcí, jež by mohla kohokoli na této pozdní chodkyni zaujmout, byly její oči. Málokdo je mívá tak světlé a jasné, bez jiných barevných příměsí.
Avšak kočka, krčící se mezi ploty a vyčkávajíc než narušitel odejde, nebyla jediným tvorem, který dívku postřehl. V jedné z mnoha slepých uliček v Krátké ulici - které krátkou snad nikdy nebyla - stál mladík. Jeho oči už dívku nějakou dobu sledovaly, avšak on nevěděl, že Modrooká jeho pohled už dávno vycítila. Nebyla tedy tak klidnou, jak vypadala. Znovu se rozhlédla, ale neměla nejmenší tušení, odkud a kdo ji sledoval. Snažila se vypadat jako by se nic nedělo, vždyť onen pozorovatel mohl být jen obyčejný obyvatel jednoho z bytů v této ulici. Jenže Modrooká dívka věděla. Kdo jiný by v tak netypickou hodinu kráčel Krátkou ulicí - která snad ani nikdy nikam nevedla? Mladík stále postával v uličce, Modrooká šla - a směr nezměnila, stále se blížila k němu.

Deset kroků. Pro někoho z nich možná posledních...
Devět... Osm...
Mladík, shodou náhod - vlastně, na náhody nikdo z přítomných nevěřil - také Modrooký, se zhluboka nadechl.
Sedm... Šest...
Dívčin pohled se zatoulal k jedné z mnoha uliček, které nekončily a zároveň ani nikam nevedly.
Pět...
Díky tmě byl Modrooký dobře schován, Modrooká ho nemohla vidět.
Čtyři...
I tak ale něco tušila. Bála se a tentokrát pro to měla dobrý důvod. Neměl se ale bát spíše on?
Tři...
On byl nervózní jako čtvrťák těsně před maturitou. Nikdo by to do něj neřekl. Nebyl - nebo nechtěl být? - tím tichým chlapcem, kterého si nikdo nevšímal. Nemohl si dovolit pochybovat, někdy totiž není cesty zpět. A i toto je jeden z těch případů.
Dva...
Modrooká už nepochybovala. Doufala, že . Možná opravdu věděla a proto přidala do kroku.
Jedna...
On doufal, Ona doufala. Ti dva toho měli tolik společného a přesto o sobě vůbec nic nevěděli, ať už si mysleli cokoliv. Nechápali logiku toho druhého, přesto byli jiní a stejní.
Teď!


V uličce se ozval šramot a Modrooká se otočila směrem, ze kterého tušila pohyb. Modrooký udělal krok vpřed a světlo lampy lehce dopadlo na jeho tvář. Jestliže předtím si nebyl ničím jistý, teď už se uvnitř pomalu hroutil. Navenek však vypadal celkem sebevědomě. To Modrookou čekalo poslední překvapení. "Nicku," zamumlala a ruce sevřela v pět tak, až se jí nehty zarývaly do dlaní. Čekal tam na ni? Věděl, kam a proč v noci chodívá? Do očí jí vyhrkly slzy. Nechtěla to dělat, cítila se pak tak... Nečistá.
On celou dobu tušil, že to Modrooká bude tou "náhodou" chodkyní. Vždyť přesně to po něm Osud chtěl, nebo ne?
Ani jeden z nich nechtěl nic udělat. Ona znala jeho - On znal ji. A to více než dobře, vždyť tato dívka byla jedinou osobou, na které mu kdy záleželo. A Modrooká mu věřila, i když jí instinkt říkal něco jiného. Nejspíše největší - a poslední - chyba jejího života.

S lidmi je vlastně docela zábava. Jsou tak snadno zmanipulovatelní a naivní! Kdo ví, jaká bude moje další oběť. Co třeba ty?
Osud.

Podvedená, Opuštěná a Zapomenutá

1. března 2014 v 20:06 | Aky
Nom, dneska bez dlouhých úvodů a všeho okolo, protože nemám moc času. (Ale kdy já čas mám?) Poslední dobou se toho na mne sype docela dost a já prostě nevím, co mám dělat. Když školu sotva stíhám teď, co budu dělat příští rok? Protože jestli dostaneme stejné (nebo horší) učitele, můžu to rovnou zabalit.
Nicméně, tohle jsou takové tři prapodivné básničky, které jsem napsala na únorové odpolední procházce se psem. Byla mlha a já šla dál něž bych měla. Co víc by ode mne kdo čekal? Je to jenom pár pocitů, které jsem vyzvracela na papír...

Podvedená
Řekni mi všechno?
Je ti to jedno
Nazvals mne běhnou,
jdi o dům dál.

***

Opuštěná
Poslední šípky
na zmrzlých keřích
tak jako já
úplně jiní.

Stojí tam, hledí
kamsi do dáli
Jen já mám pocit,
že mne hlídají?

Kopce se halí
do mračných šatů,
vidíme spolu
znamení zlých mraků.

Černý a bílý,
jak ty a já,
nejsi ten milý,
já nejsem já.

Kráčím vstříc mlze
ke svému snu.
Asi to nelze -
- konec tunelu.

Poslední krok.
Poslední slza.
Poslední omluva.
Poslední ráno.

***

Zapomenutá
uprostřed polí.
Jen ty a já,
už žádné my
tolik to bolí...


Dirty Little Secrets

26. února 2014 v 20:06 | Aky

(Dirty Little Secret - The All-American Rejects)

"Jsem panna."
"Všechno, co jsem kdy řekl své psycholožce, byla lež."
"Když jím, cítím se jako bych selhala."
"Nesnáším lidi, kteří mi připomínají mě samotnou."
"Před třemi lety jsem se pokusila o sebevraždu... Teď je mi 18 a říkám, že jsem šťastná... Ale stále chci zemřít."
"Strašně moc tě miluji, ale nedokážu to říct..."
"Moje rodina je bohatá, ale já stejně každý den kradu v obchodech."
 
 

Reklama