WE ARE ALL MAD HERE.

Tohle není deníček.

Život ještě furt není fér

31. prosince 2014 v 0:08 | Aky
Po dlouhý době jsem tu s něčím, co bude trochu... konkrétnější? Možná, nevím. Nejspíš to bude stejně zmatený jako všechno, co jsem kdy napsala. Ale je to (ne)deníček, zase. Po dlouhé době, myslím. Kdy byl poslední? Rozhodně ne v listopadu... Takže říjen, je to možný? Vlastně, asi jo...

A všechno souvisí se vším

27. září 2014 v 10:33 | Aky
Myslím, že tohle by mohl být zase jeden z těch méně negativních článků. Jakože, nestíhám a šílím. Měla bych dělat tolik věcí... Ale tak nějak, nedělám. Zase jsem se začala hrabat v textech od Beatles, takže už mám jistotu, že o víkendu využiju každou volnou chvilku. (Nejsem si jistá, jestli rozumně. Nevadí.)Mimochodem, jestli někdo znáte Revolution no.9, zkuste mi dolů napsat váš názor. Ještě pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je to geniální nebo hloupý. Možná od každýho trochu. Asi jedna z těch věcí, nad kterýma se nesmí moc přemýšlet.
Prý šílím. Já osobně bych to nazvala spíš lidštěním, ale jejich názor jim brát nebudu. Mluvím mnohem víc, než když jsem nervní. (A věřte, že když jsem nervní, mluvím vážně hodně.)

Takové to odpolední venčení židle

3. září 2014 v 20:06 | Aky
Neuvěříte, jak dlouho už chci napsat něco optimistickýho. A nemůžu, když nic optimistickýho nevidím. Takže rovnou říkám, že dnešek byl až podezřele úžasný... Vsadím se, že se brzo něco pokazí.
Myslím, že dnešní venčení židle zachránilo den, ehe. Takoví lidé se běžně nepotkávají.

Zmatená. Ztracená. Nemocná?

26. srpna 2014 v 20:06 | Aky
Zmatená. Ztracená. Nemocná? Možná trochu šílená. (Vynechejme ponorkovou nemoc a chuť vraždit, ať nevypadám jako úplný blázen. I když... Stejně to nezachráním.) Venku prší. Buňka je pořád v neobyvatelném stavu a je tam příšerná zima. Sakra, tohle je srpen?
Pf, je dobrý vidět naději v novým školním roce?

Asi (ne)deníček?

13. srpna 2014 v 19:45 | Aky
Minulý článek byl trochu mimo, já vím. Vlastně, trochu mimo bude i tenhle. Jsem... zmatená? Možná proto byl poslední normální článek ten tag. (Tedy, normální v rámci možností, normalita je přeci jen relativní pojem.) Už dlouho se mě nerozhodilo nic tolik, jako události posledních dnů. Začínají mi docházet slova, což je trochu smutné. Cítím, jako by se blížila další psací krize a to zrovna v době, kdy toho chci všem tolik sdělit. Možná to, že zase žiju okamžikem. Že už brzy budu mít místo, kde budu mít více klidu než doma. Hlídám cizí dítě a baví mě to, což bych nikdy nečekala. Uklízím a moc dobře vím, že s tou obytnou buňkou budou ještě věky práce. A už zítra nás bude doma o jednoho víc - mámino vysněné štěně, malý Max - border kolie. S trochou štěstí jdu v pátek do kina, protože (ačkoliv už mám za sebou období, kdy jsem Kluse poslouchala téměř pořád) pohádku s Klusem, Dykem a (ehm, musela jsem si to třetí jméno najít) Piškulkou si přece nemůžu nechat ujít. Miluju pohádky. Asi chci zůstat ještě dítětem. Teoreticky vzato, ještě bych se za dítě dala považovat, ne? A v sobotu je táborák. Chtěla bych jít, tak doufám, že seženu někoho, kdo se mnou půjde. Je to celý strašně zmatený, co?

Co jsem, kde jsem, proč jsem?

7. srpna 2014 v 21:10 | Aky
Asi jsem se úplně zbláznila. (Nebo je to všechno způsobeno mou horečkou.) Jsem zabalená v dece, klepu se zimou, i když venku je více než 20°. Čekám, jestli mi na sluníčku za oknem rozmrzne pečivo, které někdo velice aktivní včera uklidil do lednice. Nechápu proč, ale výjimečně jsem takovou blbost neudělala já. Doufám. Musela jsem odvolat hlídání sousedovic syna. Ne že by mi to vadilo. Vlastně s ním celkem vycházím, včera mi pouze zahrabal ruku do písku, bagrem přejel nohu (nutno podotknouti, že jsem byla bosá) a pak utekl. Vlastně jsem ráda, že to se mnou vydržel alespoň tu hodinu. Ve většině případů ty děti uprchnou ještě dříve.

Oběť se vždy vrací na místo činu...

4. srpna 2014 v 21:18 | Aky
...takže si dávejte pozor, kde vraždíte.
Jsem zpátky, přežila jsem. Což se nedá říci o některých jiných lidech, nah. Ale popírám, že za to můžu já. Nemáte důkazy, všechny jsem je zničila!
Podařilo se mi vyhnout většině hádek tím, že jsem si prostě nasadila sluchátka a něco si pustila. Dost často to byli právě Anti-Flag, Rise Against, Sum 41 nebo Casualties. A asi to všechny okollo štvalo, mě ale zase vadily ty jejich řeči.

Tohle taky není deníčkovskej zápis.

24. července 2014 v 13:11 | Aky
Jistěže tohle není další zápis z deníčku. Rozhodně ne, však víte, já nejsem deníčkový typ. Ani trochu. A ano, vím. Dneska jsem nechtěla lhát, ale tohle se nepočítá. Ne.
Rozhodla jsem se pustit do toho optimistického dne a vážně jsem si to užila. To ale není důvod toho, proč píšu článek. Myslím. Hlavně děkuju za tu radu, pomohlo mi to srovnat se se spoustou věcí a zamyslet se nad tím, jak se obyčejně chovám. To ale nemění nic na tom, že bez ironických poznámek to nejsem já.

/Tady je místo pro písničky, nah. Blood In My Eyes. Smooth Criminal. All Star, I'm Fake/

Tohle není zápis z deníčku.

12. července 2014 v 17:31 | Aky
Jo, tohle je přesně ta věta, kterou bych chtěla začít. Tohle není zápis z deníčku. Nemám v plánu si z blogu dělat právě něco takového, jenom... Je toho tolik, víte? A chvílema mám pocit, jako bych ztrácela sama sebe. Taky, dneškem počínaje, vzdávám jakýkoliv snahy o seznámení se s novými lidmi. Žít uprostřed ničeho má spoustu nevýhod. (Ale i výhod, když už jsem u toho - vždycky se dá prostě jen tak zmizet na několik hodin a kašlat na to, že tě někdo hledá. Nikdy tě nikdo nenajde. V křoví, za vrbou, pod břízami...) A navazování kontaktů s táborníky je na nic. Vážně. Možná proto, že jsou to kluci. Ah bože, proč jsou si všichni z nich tak jistí sami sebou? Proč se jich dotkne odmítnutí a proč ten, se kterým se dá komunikovat, je z nich jediný nejistý? (A hlavně, proč už jsou pryč? Stejně to číslo nedokážu smazat, vážně ne. Jsem to ale hloupá husa, co? Ale jsem ráda, že alespoň někdo to chápe. Mě chápe - takovou, jaká jsem.)
 
 

Reklama