WE ARE ALL MAD HERE.

Ze života

Možná

20. prosince 2014 v 12:45 | Aky
Občas mě některé věci nahlodají tak, že jim uvěřím, i když nechci.
Možná je to tentokrát fakt pravda nebo jenom výmysl mý paranoidní hlavy, já nevím.
Je to šílený, ne? Celej svět.
To, že některých závislostí se prostě nedokážete zbavit. A zbydou jenom ty výčitky. A jizvy. Heheh, na duši. Samozřejmě.
Není dobrý mlucit o některých věcech, co?
Není dobrý prostě mluvit.
Chci říct, nikdy bych si nezapálila cigeretu, ne? Chci říct, nikdy bych si ji netípla o ruku. Nejsem blbá.
Vlastně jsem. Šíleně moc. Protože si to zasloužím.
To mám za to, že jdu proti všem svým zásadám. Za to, že jsem si myslela, že můžu být jako každá jiná holka a nedělat si starosti s některýma věcma. Za to, že jsem si myslela, že mě může mít někdo rád. Za to, že jsem si myslela, že můžu být sama sebou.
Zasloužím si to, protože kdybych nebyla blbá, dávno najdu nějaký řešení.
Já nechci vidět jiný řešení a to je můj problém. Takže když se budu snažit a budu chtít, můžu se z těchhle sraček vyhrabat. No zvládnu, ne?
Prý bych měla jíst, i když nemám hlad. Prý mám hlad, ale jen o tom nevím. Prý... Říkají spoustu věcí. Oni i ty hlasy. A komu bych asi tak měla věřit?
Některý lidi jsou neskuteční. Nějaká slova tak šíleně nepravdivá.
Není to asi ani trochu správný, ale... Všechny vás nenávidím.
Možná proto, že jste lepší herci než já a dokážete se tvářit, že je všechno v pořádku - a to i když není. Možná proto, že vám neskutečně závidím. Možná proto, že vím, že na tom vlastně nejsem tak špatně. Že je to vlastně jen a jen moje chyba a že kdybych se snažila, bude líp.

Možná nechci a vo tom to je.

Kam odešly ty dobré časy?
Všechna ta hloupá zábava
a blbosti, co jsme dělali.
Kam odešly ty dobré časy?
No, to pořád nevím.

Můžeš podplatit ďábla nebo se modlit k bohu.
Můžeš třeba prodat všechno co máš.
Ale stejně se to nedozvíš.

Brý ránko

12. srpna 2014 v 9:34 | Aky
A i když dnešek nezačal nejlíp, tohle je jedna z věcí, kvůli kterým se vyplatí žít.
Tohle je ono. Ráno za zvuku té nejklasičtější a nejlepší hudby, ráno za poslechu písní od Nirvany, Green Day a Sex Pistols. Vstávání z postele a skoropád na zem. Pobíhání po domě a hledání, kam jsem si včera nachystala věci. Když pak tedy zjistím, že jsem si je nenachystala, je to trochu děsivé. Ach to zapomínání! Po ranním panikaření a probíhání nastává jedna z nejpříjemnějších částí dne - doma jsem sama, což je příjemná změna, a tak prostě stojím/sedím/pobíhám a něco hledám, hlavně tedy zpívám/vřískám. Tohle ráno to bylo God Save The Queen, konkrétně část téměř závěrečná, tedy "No future". Ugh, jo, tohle je jedna z věcí, které dokážou opravdu zvednout náladu. Nutno podotknouti, že hudba byla nahlas přesně tolik, abych neslyšela sama sebe, ale zároveň aby se neklepaly poličky.
Ranní hygiena, po které člověk zjistí, že si zapomněl sundat z krku ty levné řetízky, co se pořád trhají. A tak nastává dvacet minut poslouchání písniček a drhnutí krku, jelikož dostat tu odporně zeleno-šedo-modrou barvu dolů není žádná legrace. Dále bylo mým úkol zlidštit se, což jsem po dalších dvaceti minutách vzdala, rozcuchala si vlasy a rozesmála se. V tu chvíli mi v hlavě něco seplo a já si uvědomila, že takhle šťastná už jsem se necítila věky. (Asi bych měla dodat něco o tom, že se mi vlasy povedlo zkrotit, nebudu vám ale lhát, jsou pořád stejně příšerný.)
Odtancovala jsem z koupelny až do kuchyně, vyměnila vodu (na pití) želvákovi a do misky mu položila list salátu. Ještě spal - a to i přes to, že mu už brzy ráno někdo rozsvítil žárovku. Nakonec si nasypu do misky nějaké to obilí a přileju k tomu trochu mléka. Tedy, po dlouhé době zase snídám. I s miskou tedy sedím u notebooku. Odeslala jsem sovu - tedy, odepsala na mail, pobrukovala si Come As You Are, zjistila, kolik známých už je vzhůru a s úsměvem si všimla, že návštěvnost blogu se zvyšuje.
Je to jako něco úžasnýho, víte? Jako bych to všechno byla zase já, jako bych byla šťastná... Tohle jsou přesně ty okamžiky, ty rána, pro který stojí za to žít.
Pro hlasitou hudbu. Pro klidná rána. Pro chvíle, kdy v zrcadle vidím samu sebe.

Řetězový tag, co k tomu říct?

6. srpna 2014 v 9:46 | Aky
Tak jo, i já jsem byla označená v nějakém tom tagu. A když už si s tím někdo dal takovou práci, nechci porušit řetězec. Vlastně mě těší, že si někdo vzpomněl. Do blogové komunity jsem se nějak více začala zapojovat až nedávno a jsem opravdu ráda, že jsem to udělala. Objevila jsem pár úžasných a obdivuhodných lidí. Jedním z nich je právě ten, který mne "nominoval" či jak tomu říkat, do tohoto tagu - Crimson Lotus, jež vede blog, který velice ráda (a nutno dodat, že - narozdíl od jiných - poctivě). Takže, opravdu moc děkuji :)

Perfect world

1. července 2014 v 17:45 | Aky
"V dokonalém světě... by se zahojilo zlomené srdce.
V dokonalém světě... bych nechodila za žádným terapeutem.
V dokonalým světě... by mi z toho všeho (ne)bylo zle!"


Nikdy se nezbavíš svého strachu.
V dokonalém světě... bych se nebála sama sebe.
V dokonalém světě... by nebylo tolik bolesti.
V dokonalým světě... bych měla na výběr!
Nikdy se nezbavíš svých nočních můr, svého Tvora.
V dokonalém světě... by nebylo tolik násilí.
V dokonalém světě... bych se mohla nadechnout.
Ale v dokonalým světě... by byla i jiná řešení.

Díky za to, že dokonalej svět neexistuje...

A tak to všechno nenávidím. Miluju. Nedokážu se toho vzdát a o to víc to nenávidím.
Hledám někoho, kdo to pochopí.
Ale nepomáhá to, co? Je to pořád stejný...

Setkáme se v pekle

15. června 2014 v 18:34 | Aky
Už od narození umíráme a to jediné, co odpočítává život, je délka našeho boje. Můžeme to vzdát. Třeba hned, odhodit zbraně a prostě odejít, snad jen doufajíc, že všechno bude lepší. Jenže někdy je vzdát se to úplně nejtěžší, nemyslíte? A já nechci, nechci ještě nechat život odejít. Ať už jsem jakákoliv, žít dál je moje volba. Je možné, že moje tělesná schránka to vzdá ještě dříve než já, to ale neznamená, že přestanu bojovat. I kdyby mi život připadal sebeztracenější, chci v něm něco dokázat. Možná pomoci lidem, kteří se cítí jako já. Jsme přece příliš mladí a neschopní na to, aby se nám povedlo něco změnit... Nebo ne?

Chci poděkovat hudbě. Je tu vždy, kdy už se chci pozdravit se smrtí a podat jí ruku. Místo toho mě právě těch několik zpívaných slov a známá melodie nakopnou a řeknou mi, že i tak můžu jít dál.
Protože hudba mi vysvětlila, že když už budu na dně, můžu se od něj odrazit a dostat se zpět k hladině. A tak z plných plic vykřičet do prázdna všechno, co mě trápí.
Smířila jsem se s tím, jaká jsem.
Ukázala mi, že nikdy nejsem úplně sama.
Naučila jsem se zpívat a psát o svých problémech, i když ani jedna z těch věcí není něco, čím bych se chtěla chlubit mezi lidmi, jenž opravdu znám.
Přijala jsem své nedokonalosti a naučila jsem se mít je ráda.
Řekla mi, že nenávist není tak úplně špatná. Protože jestli někoho dokážeme nenávidět, stále nám na něm záleží.
Už nemám strach ze smrti.
Díky ní mohu vidět naději, která leží v budoucnosti.
Poukázala na to, že někdy je v pořádku nechat lidi odejít.
Pomohla mi s problémy se sebevědomím.
Zachránila mě, ať už v přeneseném smyslu... nebo doslova.
A nechala mě, abych sama přišla na to, že černá barva mi sice nepomůže od problému, ale nechává ve mě pocit, že vždy je tu nějaká naděje.

Taky děkuju těm, kteří mi pomáhají neutopit se ve světě lží a polopravd.
Děkuju vám, kteří mě stahujete hluboko pod hladinu, jelikož bez vás bych se nenaučila plavat.
Děkuju i vám, co přijdete a donesete mi květinu, až tu nebudu, ale teď byste mi ji nedali.

A tak píšu. Píšu každému, kdo bere život s nadhledem. Píšu všem, kteří už nemůžou dál. Píšu všem andělům, všem lidem, jejichž křídla se schovávají. Píšu lidem, co se nebojí dělat svou hudbu přesně tak, jak chtějí. A těm, kteří už ji udělali. Píšu těm, kteří právě teď řeší nějaký obtížný problém.
Nikdo není svatý. Všichni se sejdeme v pekle, ve chvíli, kdy přestaneme bojovat.

There's an answer, somewhere in the sky...

2. května 2014 v 20:06 | Aky
Já jenom vím, že jsem. Jsem jenom zmatené holka, která dokáže žít okamžikem a pak se někde (snad za hranicí viditelnosti) sesune k zemi. Snažím se, vážně. Chybuji. Věřím. Žiji. Pokračuji. A o tomhle by měl být ten život, který všichni vychvalují?

"But the truth is that I see
Why you say that 'it's hard to be me'"


Dejte mi pár dní. Týden. Měsíc. Prostě mi, sakra, dejte trochu času na to, abych se s tím vším mohla nějak vyrovnat. Protože to není lehké, věřte mi. Vím, že spoustu z vás na tom není o moc líp. Že tenhle blog asi nebudou číst lidé, kteří mají v životě pořádek. A proto si myslím (a doufám), že to chápete...
Omlouvám se za to, že tu nic není. Nic rozumného, nic k chápání. Jen jsem se ztratila ve svém životě a nemůžu najít směr, kterým jsem šla. Nedokážu teď napsat nic víc než nějaké pocity, ale SM by mělo být brzy. ('Ale mami, jak dlouho je brzy?' 'Je to kratší doba než věčnost, zlatíčko...')

Měla bych si to přiznat...

3. ledna 2014 v 20:06 | Aky
Doufám, že si to užíváš.

Lehce narcistická holka s krví za nehty

24. listopadu 2013 v 20:06 | Aky
Poslední dobou jsem se naučila zapisovat si své myšlenky a nápady do svého poznámkového sešitu. Částečně je to tím, že hodně zapomínám a proto si skoro všechno píšu. Od úkolů přes názvy písniček až po nápady na články a příběhy. To se také projevuje na počtu rozepsaných článků - chystám toho více než stáhám připravit. Takže.. nevím. Rozhodně ale hodlám dopsat na sebe nenavazující sérii o slečně Sound (I Miss you - Halloween). Ale dost tedy keců, další z příběhů slečny Sound - v tomto případě spíš dívky...

Nechci

29. října 2013 v 20:19 | Aky
...Pokračování článku 22x Chci, psán s podobnými myšlenkami, v podobné situaci...
Absolutně bez významu pro kohokoliv...

22x Chci...

29. září 2013 v 0:09 | Aky
Jedna trochu náročná chvíle, kus papíru, tužka a bílá zeď. Netvrdím, že to má nějaký význam, ale pro mě to hodně znamená.
 
 

Reklama